KŘEST DĚLA.

Přes hrudy, kameny, potoky, prameny,

přes luka, obilí, květnatou mez

vlečem tě v les –

samotou lesní tvá náprava sténá,

s boků tvých tahounů bělostná pěna

zalétá v jahodí, jehličí, vřes,

v modravý vřes.

Dosud jak robátko v poli si hrálo,

křepelky plašilo, laškovalo,

zajíce štvalo,

mužem je dnes.

Na lesa pokraji, návrším skryti,

naučíme je hovořiti,

dosud co mluvilo, dětský byl žvást. –

Mužem se stalo:

divoké otázky dnes bude klást.

poprvé dnes! –

Otázka první, jak druhá i slední

otázky všední.

Stokrát jsme ptali se, nikdy však na poli,

stokráte řekli nám: nikoli.

Synové otců se přestali ptát.

V kovové krabice, v kyrysy z ocele

otázky otců svých nemužné, zbabělé,

vložili spát.

Budeš si, robátko, míti s čím hrát.

Pamlsek chutný ti do chřtánu kladem,

sladký jak pomsta, jak zrada a krev,

zeptáš se za nás v svém zápalu mladém:

K čemu ten hněv?

Ozvěnou zahoukáš po lese, po poli:

Nikoli?

Pravdu nám zjev!

Nedbali nás, tvůj však uslyší řev.

Podivnou řečí dnes poprvé, robě,

promlouvám k tobě,

divý má spád,

spřežení tvého jak překotný chvat.

Až tobě povelí,

z kalené oceli

vymrštíš v ústrety ohnivou číš

v blankytnou výš –

komu se nad hlavou v střepiny rozletí,

utone v záplavě rudé.

Mlčeti

bude.

Táží-li ústa se z cínu a mědi,

komu čas zbude k odpovědi?

Na věky mlčeti bude. –

Mlčení hluboké zavládne po poli –

Mlčení souhlas je – nedráždí, nebolí,

neříká: nikoli.

Kolony v dostřelu! Ovoce zralé,

třeba je trhati. – Poklusem dále!

nutno je trhati, dokud je čas,

čas je se ptát!

Vypřahat! – Čela vzad! – Ku předu!

Stát! –

Přípřeže vzdalte! –

Ve jménu silného boha a krále! –

Palte!