Křest.

Padají rány, dunivé rány

na dvéře starého kostela,

sochory buší, železná týče

pod prah už hladově zajela.

A dvéře smutně praskají nocí,

do toho mísí se davu křik,

poslední úder, poslední rána –

a v chrám již zástup ječící vnik’.

Zaplála světla v skleněném lustru,

z oltářů září pořadí svic –

a lid se hrne a lid se vzteká,

za smíchu usedá do lavic.

Někteří našli kostelní roucha,

jiným je na těla věsili

a z toho jásot, tleskání rukou

a chechtot zuřivý, zběsilý.

Najednou čtyři chytili děvče,

na oltář hlavní je vsadili,

a jakýs’ trhan s vlajícím vousem,

zarudlý, slizký a opilý,

nadzvedl sukně holce té mladé

a slova latinská blábolil,

pak ujal sklennou konvičku v prsty,

na nahé tělo vodu z ní lil.

Na to se zvolna obrátil k lidu,

řval hlasem silným v hučící dav:

„Skloňte své hlavy, tlucte se v prsa,

pokřtěn byl dneska náš pátý stav!“

A nový jásot jak vzedmuté vlny

o klenby chrámu divoce bil, – –

a trhan zase konvičku chytil,

na nahé tělo vodu z ní lil.

Mezitím ďábel souseda vlekl

po schodech příkrých na tmavý chór,

k varhanům jej až dovlekl starým:

„Zde, brachu, sedni, budeš nám hrát!“

Sám skočil k měchům, zašlapal prudce

a volal při tom: „Hrej, brachu, hrej!

zasáhni rukou do kláves mocně,

zpěv už já k tomu obstarám sám.“

Hluboce, slavně zavzněly tony,

hlas varhan chrámem široce spěl,

hluboce, slavně lily se zvuky

a ďábel pěl:

„Pozdraven buď náš pátý stav,

ta ráje chudá, ubohá,

jež nežebroní o milosť

ni u panstva, ni u boha,

ta sama sobě bohem jest

a sama pánem sobě

a pýchu světa zašlape

a zdolá v krátké době!

Víc nebude tu rob a pán,

nám stejně patří světa lán –

buď jeden lid a jeden mrav

a jeden mozek v moři hlav

a místo tříd buď jeden stav,

ten svatý stav,

ten pátý, svatý stav!“

Dav, který mezi zpěvem zmlkl

a vznícen sluchem chytal slova,

jak ďábel dopěl, – sám tu začal

řvát refrén znova:

„Buď jeden lid a jeden mrav

a jeden mozek v moři hlav

a místo tříd buď jeden stav,

ten svatý stav,

ten pátý, svatý stav!“

A co chmurnou klenbou chrámu

píseň vztekle víří,

ďáblu z pláště rostou kvapem

křídla netopýří,

ohromná to chvějná křídla,

jimiž mává divě,

rozšklebuje při tom ústa,

mhouří oči lstivě

a když slední výdech písně

dozněl, zhynul, stich’,

vypukl tu ďábel náhle

v drásající smích:

Chachachacha! Chachachacha!

Příšerný to, mrazný výsměch,

jenž se v prsa ryl. –

Hrůzné ticho na mžik v chrámu –

pak však pláč a kvil,

celý zástup, jak by sražen

padl na kolena,

v pokoře své hlavy chýlí,

ret se modlí, sténá –

vzdech se táhlý chrámem řine:

„Odpustiž nám, Hospodine!“

U všech pekel! Příliš brzy

chechtal jsem se, smál –

zbabělý dav hlavy kloní –

k činům nedozrál!

Ztraceno vše! Bude nutno

hledat lidi jiné...

Za to luza rozhýčkaná,

ta ať aspoň zhyne!

Na novo křídla netopýří zdvih’

a chrlil s chóru drásající smích:

Chachachacha! Chachachacha!

Jako příboj jedovatých vln

o zdi chrámu smích ten udeřil,

těžce pod klenbami chvíli zněl,

pak jak smečka divých vlků vyl...

A v tom děvče, které dosud

skrčeně se chvělo na oltáři,

s výkřikem se děsným řítí dolů

a o stupně bije bledou tváří – –

na šat její převrácené svíce

padají už, – šlehly plameny, –

oheň syčí, po sukních se kmitá

s chvatem jazyk lačný, červený.

Děvče vstává a jak žhavý přízrak

ruce tisknouc na šílící hlavu

od oltáře letí přímo k davu.

„Hoří, hoří!“ zaúpělo chrámem,

A hned k dveřím v zmatku zástup spěl,

slyšet rupot, praskot, pláč a klení,

těžký lomoz padajících těl

a u dveří tlačenice divá,

za chvíli tu z mužů, poražených žen

barikáda vztýčila se živá.

Umlká a zmírá dole chudá ráje...

A pan soused jako ve snách

klidně pochod na varhany hraje...

A co zmatek dravě v spleti těl se šíří,

oheň labužnicky nad zástupy hýří,

kouř se nad hlavami jako oblak vine

a pod jeho plachtou pátý stav už hyne...

Ďábel znovu křídla svoje zdvih’,

a z úst chrlí drásající smích:

Chachachacha! Chachachacha!