Křest.

Měl dceru pobožnou a nevídaných vnad

král Hethun slovutný, jenž Armenií vlád’.

Chán Mangu velmocný, jenž vládl Tatarům,

s tím vzkazem vypravil dav poslů v jeho dům:

„Ty dceru zvedenou a na div krásnou máš;

ať mi ji v manželství dát, králi, neváháš!“

V pláč děva dala se a král byl polekán,

neb modlám pohanským byl oddán Mangu chán.

„Ó dítě,“ zvolal král, „když chánu košem dáš,

jak snadno jeho hněv i válku rozdmýcháš!

Náš kněz ti průvodcem buď v říši pohanů

a všemocný náš Bůh tě vezmi v ochranu!“

Ač pro nevěstu žal hruď otcovskou mu ryl,

co nejdřív k ženichu ji slavně vypravil.

Jak uhlídal ji chán, byl nejvýš okouzlen

a za choť pojmouti ji popílil týž den.

Kříž směla uctívat i svého kněze mít;

chán slunci klaněl se jak všecek jeho lid.

Jich život klidný byl jak tiché vody tok,

až matkou měla být choť krásná první rok.

Chán volal v naději a mnohém veselí:

„Kéž syna krásného má choť mi nadělí!“

Dal sezvat velmože i mnohočetný lid,

chtě dítě žádoucí co nejvíc oslavit.

Když pak mu hlásili, že syn mu narozen,

vzkřik velkou radostí: „To nejblažší můj den.“

Skráň hrdě zvedaje v síň vešel s velmoži,

kde odpočívala choť bledá na loži.

Tu bába porodní mu pospíšila vstříc,

v kment lehce vhalený plod v rukou třímajíc.

Jak osykový list chán pohnutím se chvěl

a chvatně s dítěte kment jemný odestřel.

Než náhle odskočil a zařval jako tur

a zrak mu vzplál a tvář hned byla plna chmur.

A po něm velmoži též zkřikli zděsilí,

když hnusnou, netvornou tvář děcka spatřili.

„Zdaž nejsem podveden?“ chán zraky do nich vbod’.

„Ba věru!“ zvolali, „tvůj není tento plod.“

Chán k loži přiskočil a blesk mu z oka šleh’:

„Zhyň, ženo nestoudná, i s děckem v plamenech!“

„Proč ke lži,“ zašeptla, „hned přikloňuješ sluch?

Mou věrnost manželskou sám osvědčí ti Bůh.

Jen knězi vyznati mi dovol poklesky

a hroznou před smrtí chléb přijat nebeský.

A přivol též, by kněz křtem očistiti směl

to dítě nebohé, jež působí ti žel.“

Chán chmurný přivolil, neb oměkl v něm cit:

„Nu budiž! S velmoži chci všeho svědkem být.“

Kněz matku rozhřešil a rajský chléb jí dal

a vodu v kadici v síň vnésti rozkázal.

Pak bábě z náručí vzal porod neblahý

a vážně do křestní jej stápěl ovlahy.

Jen dítě ponoří a zvedne po třetí,

vzkřik žasu chánova síň tichou proletí.

To dítě pokřtěné – chán očím nevěří –

jest jemu podobno i sličné mateři.

Je čisté, spanilé a luzně líbezné,

že stěží v Tatařích kdo krašší nalezne.

Jak hnusno bylo mu dřív bídné rozeně,

tak laská křtěně teď a líbá šíleně.

A choti milené dí slovem laskavým:

„Svůj omyl, předrahá, v tu chvíli napravím.“

Již dél se s nadšením své mysli netají,

rty jeho velmožům zvěst novou hlásají:

„Křtem zjevil se nám Bůh, jenž nad vše bohy jest;

nuž rychle přijměmež i my ten spasný křest!“