KŘEST.

Jen krůpěj vod skráň nevinnou ti křestí

a chvátáš k snům, kde tlí jen krví křtění,

jež drásal život kat, zlob hněv a vření.

Proč kosí smrt i krátké matky štěstí?

Bys po slzách, leč duše bez bolestí

šla letmo z tmy, v blah jinde úsvit denní,

co život v prachu nás jen trny vění?

Ač bol, mně těchu siré matce věstí.

Kam odtud, neznajíc mé lásky k tobě?

Já chudá o to, v poupěti co květů

mně s tebou dřímá bez úsměvů v hrobě.

Ni jas ti víry v Boha zde až k hrobu dveřím

dnem neplál v trudech. Jej tam zříš! Z tuch vzletu

křtem slz tu matka v život věčný věřím.