Křest.

I zrodilo se cikáně

v slaměném v lese ve staně,

a matka nesla nevinně

za noci k lesní dolině.

A zde je sama pokřtila,

třikráte v potok hroužila,

a dítě hlasně plakalo,

když v chladnou vodu padalo.

I poprv ruka osmahlá

nemluvně z vody vytáhla,

a černé sosny šuměly,

jež se skal v potok shlížely.

„Vy sosny v výši skalnaté;

o čem tam šumně dumáte?“ –

„,My sosny v světa dalekost

zvěstujem křtěnce toulavost!‘“

A opět ruka osmahlá

nemluvně z vody vytáhla,

a v dálné dáli hromu hlas

veškerou zemí pozatřás’.

„Ty hrozný světa zázraku,

co hřímáš, černém ve mraku?“ –

„,Já hřímám světu velký boj,

ten zemský křtěncův nepokoj.‘“

Potřetí ruka osmahlá

nemluvně z vody vytáhla,

a z mraků jasná luny zář

osvítla malou děcka tvář.

„O luno! slunce našich dnů,

co dáš za vínek cikánu?“

„,Já mu, by unes’ světa hněv,

do srdce živý leji zpěv.‘“

I zaskvěla se děcka tvář

jak na nebi ta luny zář,

a matka líce líbala,

v němž písnička se usmála.