Křesťanec. (I.)

Divilo se jasné slunko,

když se nad lesiny bralo,

že ho jasné oko dívky

jasností svou překonalo.

Divilo se, zahledělo

na milostnou krásnou děvu,

která vesele si vedla,

tančíc k líbeznému zpěvu.

Po tanečku se svým stínem

slunéčku se uklonila,

a již zpěvně těká hájem,

ozvěnu by uhonila.

Ozvěna je šípkonohá,

není nikde a je všude,

uhoníš-li pak ji děvče?

Která vítězkou z Vás bude?

Slyš ozvěna odumírá

blížícím se koně krokem;

pozdě, děvče, pozdě spěcháš,

neuprchneš jedním skokem.

Nu tak prodli, popřej cizím,

aby uzřeli tvé vnady,

nebť, kdo kroky tvé teď staví,

hoch je krásný, hoch je mladý.

Jen se nestyď, že jde blíže,

on se též lek’ tvojí záře,

a Bůh ví, kterým as citem

rumění se mu ta tváře.

Podejte si mladé ruce,

nebude vám to snad mukou:

Nevíte, co dobrého již

usneslo se dáním rukou.