Křesťanec. (II.)

Podle valů na pahorku

tichý hájek, osloněný,

ze sta kvítků v záři slunka

jeden jen je nakloněný.

Kvítek jarý, nejkrásnější,

dívka jako bledá růže,

ptá se háje, jaké jí to

v ňadra vdechl mocné bůže.

S bůžkem tím se brzy těší,

hned se ho zas chudák leká,

aneb šperk svůj objímajíc,

na dárce zas šperku čeká.

Přišel dárce, dobrý jinoch,

políbil ji v jasné čelo,

šperk políbil, – malý křížek,

rukou objal jeji tělo.

Ovinul jí rukou tělo,

a srdečně se jí tázal,

„zdaž ví, kdo vlast krásnou stvořil,

„Kdo hvězdičkám pouť vykázal;

„Na nebe kdo slunce vetknul,

„nalil v ptáčky písně zvuky,

„kdo je zdrojem věčné lásky,

„jí kdo lásky vdechl puky?“

A tu dívka v zanícení

vinula se k hochu blíže:

rukou k nebi ukázala,

A na šperk svůj: obraz kříže.

Vinula se k hochu blíže,

a srdečně zaplakala,

„toužíc si, že rodný otec

„stojí na svém, jako skála.

„Stojí na svém, matku viní,

„že své dcery nestřežila,

„dřív než křesťaněním zrádně

„Víru otcův porušila.

„Víru otcův porušila,

„rodného pak otce klame,

„jenž jí dal již zasnoubence,

„vůlí svou i matky samé.“

Jak si touží krásná děva,

vznáší zraky k jinochovi,

a jinoch ji v čelo líbá,

chlácholí ji lásky slovy:

„Zůstaň věrna, libičko má,

„ctnému srdci našich citů,

„zůstaň věrná mému Bohu,

„dáť on cestu k blahobytu.

„Povolá tě ku svým věrným,

„vodou křestu, vodou svatou,

„dřív než vzplane přírody chrám,

„třikrát zorou růžovatou.

„Třetí zora osvítí nám

„sem na vršek spásy cestu,

„zovouc, aby slunko boží,

„zasvítilo k tvému křestu.

„A s tichounkou září slunka

„milost nebes se pak spojí,

„a sdělí ti, novokřtěné,

„sluha Páně, že jsme svoji!“

Tu se v jasném oku dívky

temenily blahé slze,

jak když slunko objeví se,

v jemnodeché u hor mlze.

A než slunko políbilo

dalné lesy v dumném snění,

dali sobě na dobrou noc

dlouhé, – vřelé políbení.