Křesťanec. (III.)
Minul den a minul druhý,
a než třetím vzešla zoře,
čekal jinoch jitřenku svou
u háje již na pahoře.
Probouzel se den na horách,
zazvučely zpěvem stráně,
k Matce Boží zapěl jinoch,
s jinochem pěl sluha Páně.
A šly zpěvy údolinou
v ranní mlze jako víla,
z modré páry, z údolí když
Rusalka se objevila.
Nebyla však Rusalečka,
ale dívka milující,
na těle šat sněhobílý,
a ve vlasech po jehlici.
Pokročil jí v ústrety hoch,
padli sobě do objetí,
a pak tiše ku knězi šli,
jako k otci rodné děti.
Požehnal jim sluha Páně,
a když klekla jejich noha,
modlila se dívka s knězem,
modlila se „Věřím v Boha!“
Na to padli všickni na zem,
u nebeském zanícení;
zakryli si zbožné tváře,
a trvali na modlení.
Jinochovi slast vykvétá,
v bílé dívce touha blahá,
sluha Páně vyplní ji,
anť po křtící vodě sahá.
Sahá, – však tu předběhne jej
cizí kdosi mocným skokem,
řka: „Dnes já chci křtíti vodou,
ty můžeš křtít teplým tokem!“
A již protkla cizí ruka,
břitkým mečem srdce knězi,
sklesl kněz a krvavý meč
již i v ledví mládce vězí.
Jinoch vzkřikl, vzkřikla děva,
Po té ale vrah už sáhl,
a zbarvenou, drsnou rukou
násilně ji k sobě táhl.
„Nevrkej má holubičko,
„znáš ženicha souzeného?
„znáš mne? aj již překřtil jsem ti
„svůdce i křtitele tvého!
„Pojď jen, otec tvůj již čeká,
„otec, jenž mne snoubil tobě,
„máť tvá ví, že zaplatil jsem,
„za tvůj křest, mé milé robě!“
Dořek’ a chce dál ji vléci,
tu se sluha Páně vzchopí,
a svou vlastní vřelou krví
v spůsob kříže děvu zkropí.
Řka: „Já křtím tě krví srdce,
„ve jmenu Trojice svaté:
„Budiž vřelou krví touto
„Kristu srdce tvé vždy vznaté!“
Na to sklesl mládci k hlavě,
vložil na ni sinou ruku,
a modlil se za jinocha,
by mu Bůh vzal věčnou muku.
Domodlil se, dopracoval,
duše jeho k nebi letí,
a jinochův spanilý duch
za ní spěchá u zápětí.
Oko siné na dívce dlí,
rajský úsměv hrá kol líce,
děva pryč je odvlečena
a nezřel ji nikdo více.
Na dalekém obzoru však
slunce mlhy prorazilo,
a jak božská milost s nebe,
celý pahor ozářilo.