KŘESŤANKA.

Má lásko věčná, Ježíši, můj pane,

přístave duše mojí opuštěné,

proč otálíš, proč nedovolíš veplout,

proč potácet se mám na vlnách žití?!

Mám plno světla v sobě – chci však k slunci,

chci k slunci svému, Pane Jesu Kriste,

neb světlo nestačí mi. Ku Tvým nohám

jak poslušný psík chtěla bych se skrčit,

v Tvé oči patřit, slova Tvoje slyšet

a snad by dokonce Tvá drahá ruka

mou horkou skráň a vlasy pohladila – –

Ty sladký miláčku můj, Jesu Kriste!

Hle, tolik lidí krví spečetilo

svou lásku k Tobě! Tolik svědků tady

Tvé mocné slávy! – Proč já, drahý Jesu,

mám čekat ještě? Zapomněl jsi na mne?

Má duše čekáním je unavena,

a krev má hoří, hoří, Jesu Kriste,

a zapaluje sny mé a mé touhy

a mučí mě – ó dej, ať vylije se

ta horká krev má, Ty se zahal do ní,

jak císař se do pláště svého halí –

ó požádej té horké krve na mně!

Já k praetoru šla: – Křesťanka jsem, pane –

já pravila mu. Zadíval se na mne

brunátný pohan: Nevadí, ó dívko,

je škoda tebe, ale nevadí to. –

A já mu znovu děla: – Nevěstou jsem

já Jesu Krista, jenž je králem světa,

jenž bohy vaše rozvrátil a přemoh,

by jediný vlád věčně na nebesích! –

A pohan znovu zadíval se na mne:

– Co mám já činiti s tím, milé dítě? –

– Chci smrt, ó pane! – a já prosila už,

– chci k ženichu jít, otevři mi bránu! –

Dal do smíchu se: – Je-li řádný člověk

tvůj ženich, počká na tě, dívko milá.

Však nevěř tuze! Má-li dlouho čekat,

pak snadno odvrátí se od tvých lící

tvůj ženich nazaretský, neboť časy

s nich kouzlo setrou... a ty víš, že muži

jsou jenom jarních květů žádostivi... –

Já řítila se jako štvaná srna

z praetury, Kriste... teď zde pláči, stenám

a Ty to víš, Ty slyšíš moje prosby

a víš, co chvěje ubohou mou duší –

proč nevyslyšíš, ženichu můj jasný?!

Jak úsměv slunce plála prý tvář Tvoje

a jako hvězdy hořely Tvé oči –

tak vypravují. Tak jdeš sněním mojím,

když bdím, tak přicházíváš k lůžku mému,

když únavou se zavrou zraky moje –

ó vezmi k sobě nevěstu svou, pane,

mé žhavé, čisté tělo vezmi k sobě,

dej vplouti v přístav loďce přeubohé

a slunce spatřit strhaným přej očím!