Křesťanka.

Děl Caesar křesťance: „Jsou krásny tvoje oči,

jak mrakem černavým kdy svítá modro nebe.

Je navždy odsouzen, čí zrak v to nebe kročí,

a proto věz, já sám že milovat chci tebe.

Ty budeš vládkyní, jíž světa obzor celý

svou skloní v úctě skráň, a vlny všech mých moří

svůj zjasní bouřný klín, by sestrami se směly

zvát očí blankytných, jež v duši mou se noří.“

A děla křesťanka: „Pro lásku k Tobě, Bože,

a jestli moje ctnost se zdá být cennou Tobě,

nedej, by poskvrnit ji smělo jeho lože,

a radš si vezmi sám ty moje oči obě!“

A ráno Caesar ten, jenž celou noc bděl v touze,

spěl k zajaté, kam žár jej vášně hnal a pálil,

však více neshledal to modro zraku; pouze

led bělma mrazil jej, jenž navždy zor jí zkalil.