KŘESŤANSKÁ EVROPA

Hle Evropa! Tak náhle malou stala

se pro veliké plány. Nepatrnou k smíchu

pro léčky bursovní a choutky kramářské.

Vše přebráno, vše zužito, vše sklizeno

od jižních výběžků k severním ledovcům

a přelidněny ostrovy a poloostrovy

i samoty a města. Vymrskaná pole,

strávena učenost i náboženství

i rytířství i víra. Všecko v koncích

na malém prostoru v horečce civí...

A Evropa,

s tím hladem stále větším,

s tou touhou růsti, rozesílá Apoštoly kramářství

k dalekým slídit břehům...

Až dosud tise spala

obrovská Říše

těch milionů, žlutých, šikmookých tvorů.

Pokojně v slunci přístavy své hřála

po tisíciletí zadumána v sebe,

pitvorná, vížkatá a divuplná města,

své pagody, své chatrče a vlažné řeky,

své skromné role a své měkké trávy...

Dřív, dřív než Kristus přisel,

proroka srdcem promluvilo Slovo:

Ne poddat se, ne odevzdat se slepě.

Ne dobrým splácet zlé, ne beránky být,

jež sejmou na útraty zpupných hříchy.

Vše bylo v něm: ta láska k svému, touha

žít vlastním životem a síla jíti

tak po staletí a pít jen z vlastních zdrojů

a sobě stačiti při skrovném soustu,

i slabost byla v něm národů silných.

Byl obr mdlý tak, v sebe zkolébaný,

v své tradice a zvyky a v své touhy.

Neslyšel kroků, plížících se zchytra,

neviděl očí lačně blýskajících,

ni rukou vztažených. Až jednou zrána

procitnul, když se dnělo nad přístavy...

To bílý bratr z Kavkazských hor přistál

a přišli dva i víc jich přicházelo,

jich zakotvené lodi houpaly se

na přístavech a zboží vyloděno,

a v kutnách muži tajuplní přišli,

chřestíce růženci ve jménu Krista,

ve jménu svojich císařů a králů,

ve jménu lidskosti – a všechny řeči

tu cizineckých lidí hlaholily

při vjezdu ozbrojené, velké, slavné

kultury křesťanské, té Evropejské...

A dobyvatelé táhnou a hrůza čeká.

Hle, zpečetit chtějí v čela ta žlutá

všecko, co zestárlo v Evropě,

starého boha jdou vraždit bodáky zkrvavenými,

slídit, jak nalézti zlatá rouna

a jak roztrhat na kusy krotkého obra

dělením silnějších mocí.

A přec jsi se ozval, žlutý obře!

Žlutý obře, buď zdráv,

buď zdráv, odvážný! Říkají, že jsi krutý –

možno, možno; vždyť jsi dost poznal to bílé plémě,

jeho úskoky a krutost,

jeho plemennou nenávist,

pod hanebnou maskou ukryté jeho slabosti,

jeho rozpínavost a touhu po zlatě hrabivou,

lakotu pod rouškou kultury,

tu vyčuhující zlodějskou ruku...

Oh, nedopusť, (když není zrovna lepšího boha

než jakého ti dopřála Prozřetelnost)

aby tě donucovala Evropa,

kterak se musíš modlit! Obře,

jdou s tebou sympatie utištěných otroků

a svobodně cítících duší

a volných na všechny strany,

žlutý obře, budiž zdráv! Poznal jsi úmysly

zpupných dobyvatelů,

jich slídivé účastenství, jich zájem, pro všecko,

jich podezřelou ochotu, ukrást ti statky nejdražší,

za výměnu růženců, opia, evropských bodáků!

Zřel jsi je u dvorů zbabělých svých císařů

plížit se, státnicky čachrovat, vynalézat

vždy lepší a lepší okovy na zmožení tvoje,

na přetvoření tvého srdce a mozku –

prohlíd’ jsi jejich nezištnou kulturu,

jedině pravou, jedině velkou, jedině spasitelnou

a jejich hrabivé, dychtivě vztažené, žilnaté ruce,

jež nenechávají ničeho co lze brát neb dělit...

Žlutý obře,

zažeň ty vlky očmuchávající bezcitně

zmalátnělé tvé tělo,

udrž je v dálce, daleko a daleko...

A podlehneš-li, zanech aspoň věčný požár v srdcích všeho lidu,

evropské vlky vykuř z doupat,

otup jejich vražedné tesáky,

proto, jen proto,

by neměli Krista jen na jazyku,

by doma pak, skrčeni ve svých koutech naučili se teprve modlit,

doopravdy se modlit,

žlutý obře, budiž zdráv,

budiž zdráv, odvážný!