KŘESŤANŠTÍ ZAJATCI.

Soliman sultan, věřících všech vládce

sestoupil na dvůr pozřít na zajatce.

Tu Uhři byli, kteří v konci boje

zbaběle odhodili zbraně svoje

ždajíce pardon pro svůj život holý.

A srbské dívky, které v lesích, poli

vítězní Turci šťastně uchvátili,

když na pochodu v domov z boje byli

a drobní hoši, které každý chytal,

že padišah tu kořist zvlášt rád vítal.

Na dvoře stojí. Uhři zrakem prosí,

Srbinkám oči němé slzy rosí

a hochům zvědavost zří z obličeje,

neb zajímá je všecko, co se děje.

A chalif kráčí, třese černou bradou,

zajatce pilně prohlíží si řadou

a v posled rozhoduje takto praví:

Ty hochy rád mám. Každý je tak zdravý

a z dobré krve. Nechybí jim více

než prorokovy víry jasná svíce,

tu rozžehnem jim. Potom šik jich jarý

vřadíme mezi naše janičary,

jak obyčejem. Milost prorokova

zvlášt janičary v oblibě své chová.

Dívkami obdaříme věrné naše

vítězné beje, effendi a paše.

Srbinky tyhle mají cosi v tváři,

jako když bílý měsíc tiše září,

a ze všech žen já mám je nejraději:

je holubičkou každá v obličeji,

však potom sokoly a orly rodí.

A tihle šikmoocí, k čemu hodí

se psové zbabělí? Zbraň odhodili

a plačky o milost že žadonili?

Prokleté baby! Tož jim nechme žití

psů hlídacích a babské živobytí:

je vyklestiti dejte všecky šmahem,

ať leží potom před haremů prahem!