Krev.

Ta válka by nebyla ještě tak hrozná,

nebýt té krve, přátelé!

Z nás každému v těle rudými proudy

žilami tekla vesele.

A dobře nám bylo, i do zpěvu někdy,

dokud jsme krve nezřeli.

Jak první však krůpěj rudou jsme shlédli,

hned bylo po všem veselí.

A bylo jí někdy jen opravdu krůpěj –

na spánku nebo na čele.

My zlomeni hrůzou jsme kapky ty zřeli –

praménky žití vyvřelé.

A jinde zas tekla širokým tokem

otvorem rány zející.

Tělo se v krvavé lázni té svíjí

s přízrakem hrůzy na líci. –

Ty krůpěje rudé i krvavé proudy

žhavou nás vlnou ovíjí.

Stoupají k srdci, i mozek v nich plove,

šílenství sedí na šíji.

Krev, dříve jež všem nám plnými proudy

žilami tekla vesele,

teď hrůzou stydne neb v šílenství bouří –

a to je hrozné, přátelé!