Krev.

Při šermu se to stalo, že dále sjela zbraň,

do masa zaryla se, krev pobarvila skráň,

vystříkla teplá k zemi – tu strh’ jsem šavli svou,

však v sobě ucítil jsem zas vášeň prokletou.

Ne vztek, ne záští, ale barbarskou pouze chuť

zbraň napřáhnouti znova a zabořit ji v hruď,

prokleté vášně v sobě utišit vzteklý hlad,

zřít toho, kdo stál hrdě, jak slabý k zemi pad’.

O do dalekých stepí v severních nocí zjev

na jatky dám se vésti, já viděti chci krev,

což lidskost – k smíchu, k smíchu! – Já viděti chci krev.

Pro nic a za nic bít se – a padnout třeba tam,

ne z rekovnosti – pouze že krev lze zříti tam,

Lidskosti! Tobě v posměch, neb dosavad jsi klam!