KŘÍDLA DOMOVA

Zpěv skončil jsem na počest hnízd, co zčernala vichřením času

na větvích zelenajících se novými vesnami zas,

teď k obloze vzhlédl jsem výš, plné ozvěny ptačích hlasů,

teď hnízda opuštěného chci slyšet ulétlý hlas;

zpěv skončil jsem o chvále lidí a zvířat, sadů a chlévů,

když mladosti teplý pach mi z minula do tváře dých’,

teď pod krovy tichý je dům a pod nebem plno je zpěvu,

teď křídla tvá, domove můj, který jsi dole a tich!

Teď zpívat chci píseň toho, co nehnízdí, ale vzlétá,

co krouží a bije křídly nad hnízdem zrazeným,

toho, co utíká smrti od strnisk mrtvého léta,

co vrací se s vesnami zas a víří domova dým,

teď na úžas prázdného klína, jenž teskní, čeká a stárne,

nevěrné touhy, jež krouží, chci dáti odpověď,

teď probudím radosti spící a udusím toužení marné

a v studené hnízdo má píseň jak vítr zahvízdá teď.

To protože vím, já věrný, já vězeň domova svého,

jak hořký je věrnosti chléb, jak sladký je života zpěv,

to protože, poslední z hnízda, žaláře opuštěného,

všechny jsem spolykal slzy a všechen jsem vydávil hněv,

to protože do dna jsem vypil žluč odumírajících líhní,

vyvanulých ven dveřmi, které jsou dokořán,

to protože zůstal jsem sám a s uhasínající výhní,

zpíval jsem píseň hnízda, když cítí svých křídel van.