KŘÍDLA.

Stichl ruch města... Obrovský hřídel

denního vření nehybný stojí,

spí, co se týčilo v pýše, i co se koupalo v znoji –

v ticho mé jizby šumí, ach, šumí tisíce křídel.

Tisíce křídel, tisíce perutí

o knihy bije, o stěny, klenutí,

vyletět touží ve volné prostory,

nad střechy domů, nad věže, nad hory,

nad mraky setmělé vysoko letící,

nad sféru ovzduší k bílému měsíci,

k bílému měsíci, ku hvězdám rozsetým,

k nebesům vzývaným, k nebesům prokletým,

výše, než člověk si nebe své postavil,

kde nikdo nesmál se, v bolesti nezavyl,

dále, než dosahá člověcké ponětí,

dále, než dospějí poslední staletí,

dále, než věčnost v svém rozletu zaletí...

A já jen slyším, jak nadarmo tlukou,

nadarmo krvaví trýzní a mukou,

nadarmo třísní se ve prachu vězení,

zoufalý rozmach nic v osudu nezmění:

na střeše sedí ten nepřítel sveřepý – –

křídla se o zdi jen třepí a roztřepí...

Umírá, umírá v jizbě mé šumění tisíce křídel,

budí se čela k pýše a budí se čela k znoji –

vynášet jedny a drtiti jiné se strojí

obrovský, železný života hřídel...