Krise pochyb.

Pochybami otrávených doufání ó krise –

tóny znící v duše mé žalm drsně tak a cize,

opět bezútěšný smutek vašich rve mě chvílí

náhle tak! – zvěst hrany truchlá v ples tak pozakvílí.

Budoucích jar smavou něhu tužeb harmonií

vlát já cítil, krajem nitra všechno jásat: žiji...!

lilie snů kvetly v slunci, v zvonů „Anděl Páně“

starých tradic svaté kouzlo nítilo mi skráně...

A tak náhle – vichrů běsi cyničtí se řítí

ghetem vroucích ilusí mých! Zevšad řev a vytí,

tóny znící v duše mé žalm drsně tak a cize – –

Pryč jsou plesné jar mých touhy! Ty tam blahé vise!

Bezútěšný, prázdný smutek rozložil své chmury

krajinou zmrtvělé Lásky!... mlha splývá s hůry

dusnou tíží skutečnosti... Marně pnu zrak výše,

marně sluch ždá zvonů znění píti z Hlucha číše!

Resignaci kleslý v náruč, zemdlen k bezvědomí –

čekám... nač? že milosrdná Sudba třtinu zlomí

nade mnou? – sen „šťastným býti!“ již mě neroznítí:

vytrhal jsem lilie snů ze záhonů žití – – –