Kriste mých snů,

Kriste mých snů,

vidím Tě před sebou na rovné cestě.

Na rozhalených prsou

rudě Ti srdce září,

paprsky jeho, sluncem promíšené,

stelou požehnání.

Jdeš středem lidí

a vlečeš k nim kříž Své veliké lásky.

Není ramen, která by Ti pomohla

jej nadlehčit.

Každý vleče svůj kříž,

každý má svou horu Olivetskou

a svého Jidáše.

Není radostno být mezi lidmi.

Každý člověk potřeboval by víc prostoru,

aby se mu do něho vešlo víc lásky.

Člověk člověku neukazuje srdce,

nahé a rudé,

jako Ty je neseš lidem v ústrety.

V opičí době lehkonohé

bylo by přítěží nosit s sebou i srdce.

Lidé je nechávají doma

pod zaprášeným sklem vzpomínek.

A Ty, Kriste,

přikrýváš Své srdce, nahé a rudé,

průsvitnou dlaní,

jež od jeho světla růžoví krví.

Aby se lidé nemátli pohledem na ně!

Jak divně ohnivé je to srdce!

Divné, že ještě nedosvítilo a nedotlouklo,

že už ho dávno zklamání neudusilo.

Co udržuje jeho věčný plamen?

Kriste mých snů,

chtěla bych se opájet tajemstvím

věčné a nehynoucí lásky.

Půda promrzá, a přece sní o jaru.

Tam uvnitř je vždy trochu tepla,

tam, v srdci je vždy trochu lásky.

Vykupuješ lidstvo, Kriste mých snů,

protože mu připomínáš,

že má i srdce.

Proč se však chvěje Tvá dlaň,

jež je skrývá,

jako by chránila křehký stvol

před dotekem vichru?

Bojí se Tvé srdce,

jež se nebálo smrti,

bojí se lidí?