Kristina Poňatovská. (I.)

Pod svou peruť, bože svrchovaný!

pod štít lásky mocnou pravicí

přiveď lid svůj nepřítelem štvaný,

hanby znak mu vyhlaď na líci,

zachraň nás!

Spáso naše! milosti tvé studny

plny jsou, hle psanců truchlý sbor

v bídě úpí, Israel jak bludný,

dej, by vzešla hvězda na obzor,

zachraň nás!

Víru naši jako kotvu v moře

vrhli jsme, však přece v naši loď

proudem vniká beznaděje hoře,

ty nás v přístav z bouře doprovoď,

zachraň nás!

V hradní jizbě, v hlasů směsi jedné,

zpěvy takto zaznívaly bědné

českých bratří; hrubým příkazem

pro svou víru v cizí štváni zem,

jako ptáci tažní, mdlí již letem,

v Branné zde, jak v slední výspě skal,

spočinuli, prv než v kroku kletém

jako psanci v chmurnou půjdou dál. –

Branná víska, též i hradu pán

osudem k nim, věrou připoután.

Dlouhá jizba; v křeslech kolem stolu

vážný sbor jak svatých apoštolů:

v lampy přísvitu a luny záři

chmurnější jsou tahy přísných tváří.

V čele Komenský se v prosté říze

z šera noří tváří vznešenou,

prokvetlá již vousu zdobí příze,

očí snivých s září plamennou.

Vzhlíží kolem bez zoufání, smutku,

s mírem v čele směle klenutém,

neboť Boha strůjcem, všechněch skutků

v srdci má vždy láskou pohnutém.

V pravo Záruba, pán z Hustiřan,

českých bratří druh i hostitel,

vnitřním mrazem čelo lysé, skráň

v dumách halí v kožešiny běl.

Jako dub tu poblíž staré jedle,

vědomím své síly bezpečný,

pán ze Sloupna přísně patří vedle,

zdánlivě jak divák netečný,

ale časem lesklé černé zraky

náhle svitnou jiskrou, plameny,

že jak bleskem rozevřené mraky

obličej se pohne kamenný.

K němu přísný jeho mírníc zjev

paní z Vchynic tváři kloní mladou,

a tak dále jiných žen a děv

tvář se jeví mužů hustou řadou.

Ticho kolem; těžká tíha dumy

šept i zbožný dusí na ústech,

v okna jenom listí stromů šumí,

z prsou maně probírá se vzdech.

„Milí bratří“ – Komenský tu slovy

mrtvé ticho ruší pojednou –

„rozlučme se s hostinnými krovy,

dokud hvězdy v nebi nezblednou,

dokud noci v hvězdotkavém plášti

rodná zem své tají půvaby,

nepřátel i pousíná záští,

zrak umdlévá zlobný, jestřabí.

Polské nivy pod ochranné střechy

zástup přijmou bídných žebráků,

v náručí tam bratrů zajdou vzdechy,

slzy též jak chmury s oblaků.

V nových chatkách zpěv až potom zazní

víry naší svaté učení,

aniž oko zachvěje se bázní,

před pochopy, ohněm mučení,

těchy mír se nad námi zas sklene,

v lásce naší, síle božích snah

nový život v duši zpustošené

ozáří nám cizinský i práh.

Ovšem hrst té svaté, rodné země,

již jsme vzali pro hrob v cizině,

aby v rakvi aspoň naše témě

odpočalo rodné na hlíně,

ničit bude nehynoucím palem

tužeb našich dvornýť luh,

v soucitu však lásky neskonalém

bděl a bdí a bude bdíti Bůh!“

Ustal řečník; ruka pozdvižená

padá matně, druhá slzí sled

s oka stírá; – aj! hle jaká žena

tamo z šera vystupuje v před?

Bledou tvář a snivý výraz její

hvězdy ozařují očí dvou,

v jejichž hloubi plameny se chvějí,

duše čisté s myslí blouznivou.

Obočí a vlasů vlna zlatá

bílé čelo stínem lemujíc,

jako peruť v letu rozepjatá

v chůzi oblétá jí sněžnou líc.

Ustupuje zástup před Kristinou,

jako med z úst slova se jí linou:

„V srdci mém, jak věští ohlas tuchy,

ozývá se stále bouřněji,

že tam zapadnem jak pahýl suchý

v ciziny té bouřné závěji.

Že jak stéblo odervané snopu

zašlapáni v bláto záhuby,

neshlédneme na nebeském stropu

spásy hvězdu s žití paluby.

Jazyka že vlny rychlé, říčné

rozlejou se v moře cizoty,

v jehož bouři, vřavě divé, ryčné

rodné řeči zajdou šepoty.

Že i duch i paže v shodě svorné

cizí budou pěstit, slavit luh,

co zem rodnou v zlobě neúmorné

v poustku bude měnit cizák, druh.

To vše dnes, jak jiskry náhlé z troudu,

přilétlo mi snění se ptákem,

jak kdy poutník v sedle na velbloudu

vidinu zří chvět se oblakem.

S tím však ještě pocit jiný, nový,

rozevřel svůj kalich purpurový:

nad námi že dosud záblesk duhy,

křídlo chví se spásné myšlénky,

bychom rodné nemusili luhy

opustit, svých chatek přístěnky.

V Jičíně pán z Valdštejna teď sídlí,

český pán, jenž slávou válečnou

vznesl k slunci se jak orel křídly

v milost trůnu, přízeň bezpečnou.

Půjdu k němu; osten nevidomý

budí mne a ve snách provází:

snad že on svou mocí, ne-li zlomí,

zmírní aspoň kruté příkazy.

Nebes pán, jenž výmluvnosti duchem,

medem dařil kdysi proroka,

pomůže, bych citů mocným vzruchem

vkouzlila mu soucit do oka.“

Domluvila; zástup kývá němý.

Jako v bouři mořské ve vln jícen

stěžen rozbitý kdy koráb sřícen,

tonoucí i tříšky malicherné

chápají se: myšlénkami všemi

bratří tak v své bídě, noci černé

k naději té zaměřili hledy,

jako k lampě noční motýl šedý.