Kristina Poňatovská. (II.)

V úzkou jizbu pavučinou, mříží

se hvězdami luna bledá vzhlíží:

na stůl, lože chudé, holé stěny,

na kříž hrubý na zdi zavěšený.

Pod ním Kristina, jak mrazem svislý

stonek lilije, skráň v ruce kloní,

jako jizbou zachmuřenou myslí,

stíny noční myšlének se honí –

Byla u slyšení; – v síni hradu

místo knížete však černou řadu

kněží zřela kol a v jejich středu

kněžnu v křesle, ženu plachých hledů.

Kynula jí: „nepřítomen kníže,

já však s otců tuto svolením

co tvá žádost, co tě smutkem víže,

vyslechnouti, děvo, nelením.“

Mluvila, však slov těch žhavé šípy

na leb tvrdý, srdcí do skály

marně bijíce co zlobné vtipy

nazpět létly, líc jí bodaly.

Pikhartkou ji zvali, její víru

chorým údem církve na těle,

kterýž ohněm jako hnízdo štírů

zhynout musí ostřím ocele.

Rozkaz císařův že duší plnou

přísně hájit bude kníže sám,

aby potřísněný bludu vlnou

znovu svitnul víry drahokam.

Tu však dívka zaníceným zrakem,

rychle tyčíc postať prosebnou,

jak Sibylla budoucnosti mrakem

pronikajíc řečí hrozebnou:

„však tou cestou,“ děla, „však v té pýše

vstříc jde kníže zhoubě na pospas,

soudce bůh jej s hvězdné smete výše,

na troud spálí slávy hluchý klas.

Vidím krev – hle v hrudi proudem vzniká,

purpur třísní, moci hrdý znak,

zářným stínem nahá chví se dýka –

hle již zsinalý!“ – tu poulíc zrak

kněžna klesla s pronikavým křikem;

šumot, hluk; však ruce mnohé mžikem

chopily se děvy; drsnou dlaní

svedly sem a uzavřely v síni,

pod křížem, kde u vzpomínce nyní

vše to znovu v palné bije skráni.

Co však dál? proč od té doby

práh jí zavřen nevlídné té koby?

úzkým oknem, sítí pavučiny

k ní jak můry noční táhnou stíny,

či snad zajata? snad mravem chvalným

po kacířsku zhyne kouřem palným.

Nuž pak smolný žár, jenž od ní svitne

bratřím, sestrám v pouti únavě,

sloupem Mojžíšovým z dáli třpytné

zazáří jak nebe v záplavě.

Tak myšlének řada teskná, bolná

do duše jak soumrak padá zvolna,

na víčka, jež mdlá již slzí tíží

v lehké snění znenáhla se hříží.

Dlouho snila, až tu lehkým krokem,

cizí ruky jemným dotknutím

probouzí se; – udiveným okem,

líček bledých růžným vzplanutím

mnicha zří, jenž vychrtlý a bledý,

černým oděn řasným talárem,

vzpírá na ni nehybné své hledy,

roznícené vášně požárem.

V šeru jizby tváře zvadlé rysy

šklebí se jak larva hrozivá,

nad ní matně leb se třpytí lysý,

dole vousu bílá přediva.

Zachvěla se; mnich však zahovořil:

„Neboj se mne, čistý anděli!

proto zrak já do duše ti nořil,

že mnou dávné děje zachvěly.

Minulost má, propasti jak jícen,

bouří, do níž strom života zřícen,

tebou, dívko, otvírá se mžikem,

nuže poslyš! buď mým zpovědníkem!

V polské Leštině kdys správcem sboru

bratrského otec byl tvůj drahý; –

v bouřných dobách, svatého pln vzdoru,

víry boží, obce pěstil snahy.

V lásce jemu holubice bílá

oheň krbu střehla blaživý,

až tu vášeň v rum ho rozvalila,

ženy krásné jestřáb dychtivý.

Šlechtic jeden v lásky žízni palné

ku tvé matce zraky povznes’ kalné.

Když jej s hnusem vyháněla chladem

a tvůj otec drahou chránil druž –

bdě jak orel mláďat nad pokladem –

brousila naň vášeň pomsty nůž.

Vrahem najatým on zhynul bídně,

aby ptáče útlé, bezbranné,

jestřáb onen stíhati moh’ klidně,

rozsápati potom uštvané.

Vše Bůh jinak řídil; holubice

prchla v dál, nadarmo vášeň lvice

řvala vztekem, darmo jestřáb lačný

spáry brousil, sněhu příval mračný

stopu její zavál; – mnohá léta

minula jak ptáčků tažných četa,

zároveň však mládí moje s nimi,

zbělel vlas, sníh ostré zavál zimy.

Více však než úpal toho stáří

červ té viny shybal šíji mou,

až jsem srdce božím na oltáři

zasvětil ve službu posvátnou.

Pod řízou však kajicného mnicha

dál se žádost ozývala tichá

spatřit tu, již zachvátil jsem v zlobě,

odpuštění ždát, by mrzký hřích

lehčeji byl vážen v nebesích –

nuž a Bůh mi její poslal robě,

tebe dívko, v níž jsem prvním hledem

na hradě tam při tvém slyšení

matky obraz v obličeji bledém

poznal, hlasu tklivé zvučení.

Proto na hradě též v zmatku, hluku

oukladů se boje, nástrahy,

chopil jsem tvou chvějící se ruku,

v síni této střehl před vrahy.

Dnes ti cesta volna, kníže s voji

do Slezska se k novému hnul boji,

vrať se nazpět, dřív však mojim skráním

za matku dej křížek požehnáním.“

Ztichnul mnich a v tváři bádá děvy –

ta však úžas, rozpačitost jeví,

neboť dosud žije otec její

a mnich dí, že rukou vražednou

padl kdes – strach v bledém obličeji

retem chví – tu bleskem pojednou

vzpomínka se mihla; v dětském věku

často z otce, matky hovoru

slýchala, že tajném na útěku

v lese tmavém, sluje z otvoru

den života prvně zřela světlý,

to kdy před zlobou a nástrahou

matka s otcem s vichry v závod létli

v tuto zemi krásnou, předrahou.

Vše mnich zvěděl; v mysli potom snadně

děj si doplnil: vrah najatý

jemu k štěstí obelhal jej zrádně,

jidášské by došel odplaty.

Na zejtří pak nazpět děva v Brannou

k bratřím spěla mnicha pod ochranou.

Na mýtině, pod košatým dubem,

po daleké pouti k oddechu,

vozy kolem hraženi jak srubem,

psanců dav si ustlal na mechu.

V kruhu kolem muži, starci šedí,

ženy, dívky v kupě malebné,

v teskných dumách v stíny lesní hledí

na západ, kde v záři velebné

prchá slunce, řízy jejich chudé

na královské měníc zlaté, rudé.

Ticho kol, jen dítě kdesi v plénce

ozve se a ptáček v hnízdě tence,

zvonec zazní pasoucích se koní,

povzdech matky, jež se k děcku kloní.

V půlnoc luna v hvězd se mihnouc věnci

viděla, jak truchlí vyhoštěnci,

ku hranicím hvozdů šerou tísní

v pouť se brali za hlaholu písní:

Pod svou peruť, Bože svrchovaný!

pod štít lásky mocnou pravicí

přiveď lid svůj nepřítelem štvaný,

hanby znak mu vyhlaď na líci,

zachraň nás!

Spáso naše! milosti tvé studny

plny jsou; hle psanců truchlý sbor

v bídě úpí, Israel jak bludný,

dej, by vzešla hvězda na obzor,

zachraň nás!

Víru naši jako kotvu v moře

vrhli jsme, však přece v naši loď

proudem vniká beznaděje hoře,

ty nás v přístav z bouře doprovoď,

zachraň nás!