Kristova hlava.

Při všem, co myslel a co vídal v snění,

– neb v jeho čistém srdci našel místa

svět celý ve svém velkém utrpení, –

tvář jediná bez poskvrny a čistá

mu byla z toho světa ztraceného

obrazem všeho: – tvář mroucího Krista.

A byla tak jí plna duše jeho,

že žitím srost s tou mukou božské hlavy,

hledící naň z pod věnce trnového.

I maloval; a obraz z půdy tmavy

naň hleděl, jak jej v duši vídal dříve,

tak plný běd, – leč záře božské slávy

tam nebylo, to usmíření tklivé,

jež osten smrti lomí, vítězící

a mrtvý prach ku záři vznáší živé.

A mnohý den se zachmuřenou lící

se díval na své nehotové dílo

a stále zřel jen prach, – prach zmírající.

A srdce prudčeji a prudčej’ bilo

a hlava žehla stravujícím třeskem,

až vše, krom Krista, v jednu tmu se slilo.

A ze tmy té to náhle šlehlo bleskem

a v líci, chmurné smrtném po zápasu,

splynul svit záře s nekonečným steskem.

Byl to jen tah, jen jeden pablesk jasu

do moře temnoty, do stínu muky! –

On ruku zved, – on viděl smír a spásu! –

Tu smrt mu zvolna štětec vymkla z ruky.