KRISTOVA OBĚŤ.

Vstal. Rozechvěl se hlas, jak oko jeho tklivý,

jenž mluvil k zástupům a všady konal divy:

„Hle, to jest tělo mé, ó, všichni z něho jezte –

že ještě zejtra dám je za vás v oběť, vězte.“

Chléb lámal, rozdával, a všichni z něho jedli.

Než kdo z nich k slovu vstal, než zraků k Němu zvedli,

děl: „To jest moje krev, z té všichni pijte, drazí,

ó, zejtra za bratry se v černou hmotu srazí.

Ó, povždy k druhu druh se v lásce, bratři, viňte,

a co jste viděli, mou na památku čiňte.“

A zase lámal chléb, své tělo s nimi dělil,

pít dával z kalicha, jejž krví svojí přelil.

A pilo dvanácte, a pili z hroznů révy,

a nerozuměli synové z matky Evy,

co Mistr jejich děl – a zněly jejich řeči,

a srdce Mistrovo, to svíralo se v křeči.

Pak přišla hrozná noc a hrozné lidstva ráno,

On, rozpjat na kříži, již zvolal: „Dokonáno“ –

již oběť skončena, a slunce v mracích stálo,

nuž ite, missa est – či ještě vám to málo?....

Ba málo, Ježíši, Tvá oběť marná byla,

jen symbol ze všeho a temná slova zbyla,

jen víno v nádobách a bílé, přesné chleby

a z kovu obraz Tvůj, přibitý na kříž hřeby.

Že „na památku Tvou“ má láska vládnout světem,

že každá rána Tvá má bílým zarůst květem,

to oni nechápou, jen symbol zbyl a slova –

a proto, Kriste, přijď se obětovat znova!...