Kristovy růže.

Kdys Kristus vkročiv v šírý svět

u cesty shlednul schnoucí snět

a plnou svadlých růží.

I dechnul na ni božský ret.

a ožil znovu každý květ.

A potkal dívky černovlasé,

červenolící, dlouhořasé,

ty děly jemu: „Muži,

nač tobě třeba růží?

Ó dej nám, pohleď, jak jsme krásné,

ať vpleteme si do vlasu

pro větší ještě okrasu

ty růže jasné!“

On všecky růže jim dal,

a sám a zamyšlen dál se bral.

I zašeptala holá snět:

„Kam děl se nádherný můj květ,

nač oloupil’s mne, muži?

Kdo teď mé trny zakryje,

kdo mne si v kadeř zavije,

proč sobě’s také nenechal

alespoň jednu růži?“

„Ne,“ řekl Kristus, „holá snět

mé hlavě pouze sluší.

Já trny tvoje zakryju,

v svůj vlas já tebe zaviju.“

I přitisknul ji k ňádrům svým,

k té velké, svaté duši.