Kristovy zraky.

Nebeské ty velké oko,

v němžto taje pravdy věčné

jak v hlubinách moře tonou,

nezbádané, nekonečné!

Oko, v němžto slzy krůpěj

na unylé chví se řase,

jak rosa, když na chudobce

v ranní mlze kolíbá se!

Pod přimčeným víčkem jiskra

vlhkým žárem v brvě kmitá,

jak v kostele před oltářem

věčná lampa temnem svítá.

Přistřeno Jsi křídlem smutku,

bezedného hoře stínem,

jak závojem tkaným z mlhy,

jež se šeřil ráje klínem,

když tam se rtů Hospodina

strašlivá se kletba schvěla

a ztracené štěstí lidské

porubal meč archanděla.

Zraku smutný! v tobě skryto

všecko hoře neskonalé,

co ho v světě od počátku

bylo již a bude dále,

všecka bída člověčenstva,

všecky jeho stesky, žaly,

všecko břímě, které nesli

ti, kteří se žitím brali...