KRISTUS KRÁSY.

Skrz kosatce a máky, skrze růže

on viděl to: vše vůní zemdlelo.

V ten den šel křísit jedno mrtvé srdce,

jež touhou po všem krásném zemřelo...

„Vstaň,“ řekl mu, „dnes není nad oblaka,

jdou prudce, zdvihnou křídla toužící,

a obzor nekonečný svádí, láká,

že navždy se v něm ztratí poutníci...“

Leč srdce řeklo: „Marno. Věčné hoře

té touhy zloupilo mne o štěstí...

Sny Kristův sladkých velké jsou jak moře,

leč ještě větši lidské bolesti...“