KRISTUS U STUDNICE.

Žár lil se polední a v tiše spící

hladině studně obraz zřel svých tváří:

zrak zádumčivý, černou svislou kštici

a pár už znaků předčasného stáří.

A v mžik ten přišla žena od Samaří

s rozkoše tahy kolem vilných rtíků. –

Znal: V slastech žije v kruhu milovníků

a bez dítěte mladý život maří!

Na „Šiř haširim“ vzpomněl, na ty řádky,

jak pod jabloní ve klín vášně sladký

kles’ Šalamoun, vším, vším už zhrdající...

Na „Otčenáš“ svůj vzpomněl. – Nechať svět

jej zapomene! – Kéž jen dětský ret

by šept’ mu slovo „Otče“ sladce znící!...

A tisk’ by dítě k unavené hlavě,

na hruď, kde předtucha tkví smrti pouhá;

zřít v černý zrak ten, těkající hravě,

dnů opuštěných ukrytá je touha.

A ženě, jíž zřel na dno duše právě,

té padlé, pro niž v chrámě místa není,

by dal své velké, svaté odpuštění –

pro dítě! – Jak by miloval je žhavě!

A třeba věděl, že to malé robě

dědictví matky nésti bude v sobě,

že kal a hřích je schvátí za krátko –

A třeba věděl, jeho moudrosť celá

že by je k dobru vésti neuměla –

přec hýčkal, líbal by to robátko!...