KRISTUS.

Má kathedrála krásná, kam jsem vcházel

v těch dobách prvních dětsky naivních chvil!

Cit sladkých vzrušení vždy doprovázel

mou duši, o nichž cizinec jsem snil.

Tam s tabernaklu mezi archanděly

mi Kristus vlídně ukazoval dlaň,

v ní rány úzké bledě krvavěly:

Ta těžká viny vyplacená daň!

Na ňadrech srdce z hloubi vynořené:

když vyprázdnili drahé krve tíž,

Jen kraje od ní ještě zapálené –

vnitř purpurová její božská skrýš.

Zde duch můj v extasích se žhavých trávil,

se zapaloval v lásky tušení,

své mety ku věčnosti rozestavil,

kam Eliáš hnal žhavé spřežení.

Teď vyhasly mé žáry v polích jiných

a v srdci místa černě spálená;

už nenajdeš míst oněch pohostinných

a kathedrála dětství ztracena.

Jen Kristus její v chvíli nejžalnější

v mou duši sestupuje po čase,

má rány svoje větší, krvavější

a jako slzy svítí po řase.