Kristus.

Třetí den už volá na pomoc

čerta ďábla, ale malomoc

od mistra se stejně neklidí:

jeho dílo dosud nehotovo,

a co schází, oko umělcovo

ještě nevidí.

Před čtvrt rokem hrabě z Klanovid

obraz Krista dal mu zhotovit

pro svůj zámek, aby před zrakem

měl jej v paměť, že choť jeho milá

z nemoci se těžké pozdravila

jako zázrakem.

A hned mistr dal se do díla...

On, jenž dosud shora sesílá

uzdravení všem, kdo churaví,

byl mu vždycky třeba jiným protiv

krásný, velký, stejně vděčný motiv

jako lákavý.

Dlouhou dobu mistr před plátnem

ve tvoření času posvátném

v kouzlo barev měnil nadšení,

však když byl už s prací hotov skorem,

viděl, žasl, splakal nad výtvorem

svého umění.

Ne, to nebyl ani z daleka

výraz v tváři syna člověka,

který léčí, jenom vidět jej,

který nad to – a to jeho sláva –

věčný život, ano věčný dává

těm, kdo věří v něj.

A on zkoušel podat na novo

víc, ach víc než roucho Kristovo,

onen zjev, jak sám jej kdysi zřel,

ale darmo: chaos na obraze,

chaos v mysli, chaos v jeho snaze

skončil přední z děl.

A byl přece jednou klerikem,

poznal Krista v jeho velikém

díle spásy, než se docela

odřek’ kněžství na slov matčin příval,

že ta dívka, již tak rád kdys míval,

náhle zemřela.

Hrouží duchem do oněch se chvil,

kdy tak šťasten se svým Kristem byl,

že jej stále viděl před sebou...

v dlouhé říze, s usměvavou tváří,

jak tak mile patře na něj září

lásky velebou!

A co vidí?... místo lásky té

svoje mládí hříchem rozryté,

místo blaha cítí břemeno,

že je na vždy ducha vzlet i mladost,

umění i ze života radost,

vše, vše ztraceno!

Myšlénka ta jako mohyla

na mysl se jeho tlačila

a s ní krutý nevýslovný žal,

jenž jej tížil stále víc, až na zem

sklátil jej, kde mistr pod obrazem

hořce zaplakal.

A čím více bolest zoufalá

na kusy mu srdce trhala,

tím víc šly mu duší veškerou

lítost, touha, by dal výhost všemu

a zas chtěl a směl se vrátit k Němu

s děcka důvěrou...

A když opět oči otevřel,

aj co vzadu v šeru síně zřel?...

dávný zjev ten – ano, bohudík! –

v dlouhé říze, s usměvavou tváří,

jako druhdy, když byl v semináři

šťastný nešťastník!

A ten celý zářný obličej,

který léčí, jenom vidět jej –

ani stopy nemá po výtce,

ale za to lásky celé moře,

jako tenkrát, když i přes své hoře

věřil nejvíce!

Mistr žasne, vstává se země...

zjev tam dosud stojí tajemně...

ó zas věří, že jej z pohromy

vyrve mocí nebeského zdroje,

jako tenkrát, když v něm vídal svoje

živé svědomí!

A co nyní vidí na hlavě?!...

skví se celá v světla záplavě...

jaké barvy!... a ten milý zjev

jakby kynul, by se chopil štětce,

a co vidí, směle přenášet se

jal vše do barev.

Velebná a velká chvíle ta!

Tu je štětec a tu paleta,

a zas ruka jako ve mládí

věčnou lásku v plátna obrysy tu

se zvláštnostmi všeho koloritu

rychle převádí...

Zatím pokřik dole z ulice

ve pracovny dere poklid se

a vždy víc a stále hlučněji –

ale mistr v této chvíli slyší

jen hlas lásky, který bolest tiší

v blaho měně ji.

Křik se vedral v ucho mistrovo,

když už dílo bylo hotovo...

přistoup’ k oknu – řev zněl víc a víc

z kruhu přátel opuštěných zradou,

kteří za to proň si přišli s vnadou

lepých krasavic.

Marné svody! – teď už oželí

mistr snadno bujné veselí

v jejich kroužku, žerty, smích a zpěv –

z malby na něj v čarných barev záři

s usměvavou láskyplnou tváří

zírá božský zjev!