KRISTUS.

Tržiště města kadidlem syté

davem se vlní nadšeným,

chorál teď zazněl, ticho okamžité,

začíná vzývat Krista Řím.

Nejzáze u loubí sta bledých tváří,

uvadlé ženy, děti zakrnělé,

mužové sehnutí, starci listí rozechvělé,

vrásky a bída, předčasné stáří,

čely o dlažbu bijí, modlitbu starostí šlou

s povzdechem němým, okem skloněným,

jež marně přes hustý kadidla dým

Krista v dáli hledá: Pane, slyš modlitbu mou!

Tam vychrtlý stařec matně hles’:

Chléb náš vezdejší dejž nám dnes!

Za nimi u zdi sedm se postav krčí

v žíněném rouše, s provazy u beder,

na knihách v rukou hlavou pod umrlčí

sedřený nápis „Lucifer“,

úsměšek na rtu, pochybu v očích černých

a odříkání v rysech nesouměrných:

„Je Bůh!“ – „Prostor je!“ – „Prázdno!“ – „Nic!“ –

„Kříž? hanba!“ – „Zlo!“ – „Krev! práce plic!“

A z dálky sem hudbou pohřební

do zdí kamenných chorál zní.

Něco dál krámků je dlouhá řada,

kde s kupcem prodavač o chléb se hádá

bez myšlénky, ať chorál v dálce zní,

peníze! vydělat! bouda! k ní, k ní!

K soše blíž zástup otazníků stojí

s dvojakou tváří, jež zbožně teď upjata,

paruka třese se vzadu copatá,

zlato a řády a kordy se rojí.

Matrony vážné, dívek naivní zrak,

jinochů lhostejné řady,

na křeslech vycpaných zástupci vlády –

šosy se klátí tak a tak.

Kol sochy taláry, kutny a mitra,

kulaté duše, slunko z jitra,

bubnů a kotlů, plechů sbor,

vážně a velebně zaznívá chor.

Před sochou hlouček mladých klečí,

na sochu snivý hledí zor,

ódy píší plamennými meči,

jež srší jiskrami, hvězdný meteor.

A truchlivě hudbou pohřební

v modravé nebe chorál zní.

Socha má ze zlata hlavu,

jež jakoby s úsměvem žehnala davu

glorioly kruhem oblitá –

běda! já viděl v davu bohy,

a když vánek zahrál, trčící rohy

a na nohou sochy kopyta –

Pod pahorkem krajiny Galiley,

kde jezero Tiberiad slzy chudých pije,

v zástupu rybákú a pastýřů

sedí syn člověka a učí je,

muž bolestí jejich a štěstí.

Pahorky dřímají,

údolím stromoví kvete,

chocholouš na stezku sedá,

čáp dumá u potoka.

Blíží se království boží.