KRISTUS.

Žen šest měl David král. – Mdlým okem lísal chtivě

se k nožkám Betsabé. Stál v bitvách její muž –

král v šiku prvním dal jej odpraviti lstivě.

Na loži královském pláč vdovy stichne už.

A velký Salomo, dar vzácný, důvtip skvělý

při stavbě chrámové i četné volbě žen.

Stan bohu dostavěl, už rozkošemi zmdlelý,

syt vůní života, z nichž vála marnosť jen.

Potomkem králů těch byl Kristus. V krvi svojí

jak tajné dědictví jich vášní stopy měl.

Však žezlo vůle své zdvih’ vášní nad příboji –

„V dál odstup, démone!“ – v svém majestátu děl.

Když démon pohlaví jej lákal dnem i nocí,

v poušť vrh’ se, rdousil jej v své duše propastech.

Jej zdeptav do prachu, král ducha byl svou mocí,

však poznal nejtěžší boj z lidských bojů všech.

V tom boji nesmírnou mřel láskou v kruté muce:

Ta, těla zbavena, jak slunce svítila!

On po kom’s rozpínal své touhou schřadlé ruce, –

mřel láskou k člověku, jejž bída ničila.

V tom boji obrovské své duše sestoup’ ke dnu,

zřel, kde má kořeny vše bída odvěká.

Nes’ mnoho myšlének – však nejjasnější jednu:

Vše poznat, odpustit, je cílem člověka.

Ve drahou Galilej nes’ velké dumy svoje,

tak plné čistoty, tak vyšlé z hluboka.

Po krvi Mojžíš práh’. On pro lásku jde v boje

a v lásce veliké vždy bude bez soka.