KRISTUS.

U silnice, zapuštěný do těžkého kamena,

dlouho stál a k nebi týčil kříž svá křivá ramena.

Jako chmurná zřícenina bizarrně se z dálky tměl,

na něm Ježíš Kristus z plechu ve větru se třás a chvěl.

Na kříži se kýval, houpal, vítr hru s ním hříšnou hrál,

a o dřevo začernalé jeho tělem lomcoval.

Byl to stářím zubožený, prohnilý a špatný kříž,

a ten Kristus Ježíš z plechu k nepoznání černý již.

Barvy byly s plechu smyty. Voda, větry, vzduch i mráz

na kříži i na Kristovi pracovaly dlouhý čas.

Rudý, rezem rozhlodaný plechový byl Kristus Pán,

v těle větry divokými překroucen a zohýbán,

pruhy rzivé v světlých dlaních od hřebů a bodných ran.

Byl to stářím zubožený, prohnilý a špatný kříž,

a ten Kristus Ježíš z plechu k nepoznání černý již.

Proto snad ho z mimojdoucích nikdo, nikdo nepoznal,

proto každý bez pozdravu kolem Krista kráčel dál.

Proto dole každý kmit se, na kříž ani nepohléd –

a když pohléd, ku pozdravu ani ruky nepozved.

Shrben přešel – narovnal se, když se kříž juž tratil v dál,

že se Krista zvetšelého více nežli Ďábla bál.

A kdo tvrdil, že se ani pekla moci neleká,

strachem z Krista rozklepaný žmolil křížky z daleka...

A kdo mohl, raději se dlouhou stezkou do vsi bral,

nežli by šel po silnici, Spasitel kde smuten stál...

Jednoho dne stál tu kdosi – byl to zázrak! Byl to div! –

beztoho tu z dnešních nikdo nepostál rád jaktěživ.

Jednoho dne stál tu kdosi zamyšlen a zadumán

pod tím špatným, starým křížem, na němž visel Kristus Pán

v těle větry divokými překroucen a zohýbán.

Jaký je to zubožený, prohnilý a špatný kříž!

A ten Ježíš Kristus z plechu k nepoznání černý již!

Černý, hrůzu vzbuzující, že juž se ho každý bál,

a byl rád, když na silnici od něho byl trochu dál...

Stál ten člověk dlouho, dlouho zamyšlen a zadumán,

nad ním visel vyčítavý, špatný, špatný Kristus Pán...

V neděli juž zapuštěný do těžkého kamena

lepší kříž a lepší Kristus k nebi týčil ramena.

Nový kříž – a pěkné barvy, uhlazený v kluzký led,

pěkné dřevo, vkusná řezba – jaký kříž to pro pohled!

A ten Kristus – jak byl krásný! Řek’ by z lidu poëta,

že měl tváře, jak když v sněhu krásná růže rozkvétá.

Že měl tváře, jak když v mléko rudé krve nalijí.

A ty vlasy – jak by zlato teklo s hlavy na šíji.

A nad hlavou aureola jako slunce zářivá,

Kristus, jak teď narozený, laskavě se usmívá.

Usmívá se na ty lidi dole pod ním klečící,

kteří k jeho posvěcení poklekali silnicí.

A když zrnek kadidlových zatopil ho vonný dým,

blažeností nad tou slávou třásl Kristus tělem svým...

Starý farář usmívavý na druhý hned za tím den

ku podivu časně z rána za vesnici vyšel ven.

A před novým Kristem Jezu zastavil se spokojen.

Klečely tu zbožné ženy na prášivé silnici,

k novému se Krista Jezu vroucně, zbožně modlící.