Kristův pláč.

Jak pyšní se dnes Jeruzalém,

v svůj slavnostní jsa oděn háv!

Až z Libánu a z krajů palem

jej plní sterých hostí dav.

A hle, kdo s hory olivetské

se ještě v houfu blíží? –

Toť Pán, to slunce Nazaretské,

jenž s chlumu k městu shlíží.

Tam s Moria chrám staroslavný

pne čelo hrdě ku nebi.

Dál skví se Judstva klenot dávný,

hrad Sionský, pln veleby. –

To vše zří Pán. – Než, hle, co jest to?

Proč krok ztich v houfci zadním?

Aj, stanul Pán a uzřev město

ach plakal, – plakal nad ním.

On za tou slávou budov hrdých

a obětních všech plápolů

zřel nepravosť jen srdcí tvrdých

a národ svůj co mrtvolu.

A vida, jak již z dáli kráčí

v zem hříšnou zhouba bledá,

jen volať moh’ u svatém pláči,

pln bolu: Běda! – Běda! – –

A nedávno – když na ty rumy

míst svatých zabloudil můj sten

– kol půlnoc vzdychala své dumy, –

mne, bratří, strašný zděsil sen.

Nad zemí českou hora čněla, –

svět v náhlé záři planul –,

a na hoře, jež zaduněla,

zjev z nebe, – Kristus stanul.

Měl za sebou až po oblaky

svých zvítězilých tisíce

a skoumavými hleděl zraky

po vlasti reka z Kostnice.

Až k Moravě, až po Šumavu

zří rozstřenou zem drahou,

a vidí svítit lesk a slávu

nad stověžatou Prahou.

Z niv květnatých a vonných hájů

se vísky, města bělají;

nad klidným spánkem českých krajů

to zní jak tóny šalmají.

Jen občas slyšíš zaduněti

v ten mír cval nočních vlaků,

jež přes užaslé luhy letí

jak zjevy divých draků.

A z černých budov mezi sady

zříš sterých světel zářný trysk;

toť věku páry hrdé hrady,

v nichž stroje vévodí a – zisk,

v nichž dnem i nocí bez únavy

vždy dýme to a plá to,

v nichž tvrdých robot vzdech se taví

a mění v zlato – v zlato.

A nad rovinou, nad horami,

majíce kalich na čele,

se rozhlížejí vážné chrámy

jak bílí strážní anjelé,

již padlých reků vzpomínají,

těch Božích bojovníků,

a šeptať modlitby se zdají

nad zemí mučedníků.

A jakých ohňostrojů blesky

se hrouží tam v proud Vltavy?

To zlatá Praha, klenot český,

kol šíří třpytu záplavy.

Tam věd a umění jest zřídlo,

tam vtip a rozmar zvoní;

tam bohatýrův ducha sídlo,

tam palác uměn tróní.

Tak šťasten se tu rozprostírá

kraj Čechů hrdý, bohatý

a s hory strmé na to zírá

ten mučedlník Golgaty. –

Co cítí as? – Proč tich tak stojí

jak v zármutku se mrače?

Ach, Ježíš, vida zem kdys svoji, –

On nad ní pláče, – pláče!

On národům i duším patří

vždy hluboko až do útrob;

a hle, on v zemi Českých Bratří

zří – – umrlčích jen kostí hrob.

A kam mu pohled jako bleskem

kraj široširý stihá,

tam za zemského zdání leskem

zjev příšerný se mihá.

Z těch paláců, měst, hradů, z chýše,

z míst, kde zní radosť jásavá,

se plazí, vzpíná výš a výše,

hle, – – děsná hydra stohlavá.

A jedovaté spáry vzmachem

v hruď národa se ryjí

a tlamy, zvlhlé rudým nachem,

krev srdcí hltem pijí.

Jest soběctví to rozkošnické,

jež hůř než lačnosť vrahova

vše svaté, vše, což v pravdě lidské,

teď střebe z lidu Husova.

A práce, věda, poezie?

Ty dál si laškují jen;

a nevěra – ta v kvas ten vyje,

jak supů skřek a hyén.

A ještěří ten netvor roste

a ryje spár svůj hloub a dál;

a v komnatách i v chýši prosté

mu lupem všechen ideál.

A národ, kdys tak znamenitý,

se hydře klanět velí

a jásá, jejím jedem spitý:

Toť Bůh tvůj, Izraeli!! – –

To vše zří s hory vyvýšené

Ten, jemuž božstvím září líc,

a Jeho zraky zarmoucené

se zachmuřují víc a víc.

Tak dlouho v české kraje zírá

a okem pátrá – hledá –

a bol, – jen bol mu srdce svírá,

až s pláčem kvílí: Běda!

A sotva zalkal ten Syn slávy,

již mizí velebný ten zjev,

i Spasitel i světlé davy,

a kol – – hřmí hrozných hromů řev.

A vyroněné slzy Páně

ty rostou v proudy, v řeky

a přes údolí, hory, stráně

se valí jezer jeky.

A města, vísky, celá země

se zmítá jako v moři vrak

a kvílí hříšné české plémě

a v tůň kles stohlavý ten drak.

A všudy jen se hrůza valí

a všudy běda, běda;

a tam – hle, – olbřím z hrobů vstalý,

svůj palcát Žižka zvedá – –

Já procit. – Tma a ticho kolem. –

Tam s věže skuhral sejček jen. –

Než, duše stenala mi bolem. –

Co zřel jsem, byl to pouhý sen? –

Ó ty, kdys slavná česká země,

kéž Bůh ti zhynouť nedá,

až v ty tvé hříchy zahřmí temně

to Jeho: Běda! – Běda! –