Kritika na číhání.

Jsou na číhání, z města host a hajný;

svou pušku každý drží nabitou.

(Host jinou ještě zbraň má ukrytou

a náboj tajný.)

Teď oba mlčí! nač tu dělat povyk?

Rtem tiskne hajný dýmku, druhý šťovík.

Kol vůně lesní v opojivé síle

vlá zlatým, teplým dechem v stinný dol,

však po zvěři ni stopy kol a kol;

ó dlouhá chvíle!

Až měšťákovi mdlá již mysl klesá;

tož lehnuv na znak slouchá zvukům lesa.

V sluch vane šepot listů, bzukot muší,

jak moře houpavé, jež uspává.

Slyš, jiný zvuk v to náhle pohrává

a snivosť ruší;

to z dálky, potom blíž a výrazněji

se zvláštní, plnozvuké trylky smějí.

To nejsou útlé flétny hudby ptačí

ni laškující její housličky;

byť sebe jásavější písničky

a sebe sladší

se z hrdélek tak drobných proudem lily:

tak zvonivě by sotva hlaholily.

Toť chvění hlubších, silnějších je hlasů,

toť rokotání strun je mocnějších;

tu v altu se to vlní jako smích,

tu bublá v basu,

jak studánka když v mechu hrčí hlasně;

tak zní to tajemně a přec tak jasně.

Zde – tam, tu – onde, – les byl toho plný,

až celý vrkal, trylkoval a hrál!

Host zívnul si a hlédl na močál,

kde líné vlny

mdlý potok stavil, býlím poloskrytý,

než dál se lesem plazil, bahnem sytý.

I vzpružil měšťák vtip a jazyk slabý

i pravil, vyrván sladké dřímotě:

„Jak protivný jest v lesní samotě

ten skřehot žabí!

Mne málo co tak ve přírodě mrzí,

jak řehtaček těch koncert směšně drzý.“

Však zamhoural naň hajný s pousmáním.

„To myslíte, že žáby řehtají?

Ten koncert hrdličky nám dávají

svým cukrováním!

Jest jich tu plno ve smrčí a v doubí.“

Náš esthetik, jak spal by, dýchal z hloubi.

Týž číhal s přítelem pak v témže lese.

„Slyš!“ nadšen dí, „mne nad zpěv slavičí

to něžné cukrování hrdličí

vždy mile tkne se

a v říši poesie vždy mě vábí!“ – –

– – Jen, brachu, nejsou-li to teď zas – žáby...