Kritika Venuše.

Postavil se Francouz před Venuše sochu.

Smekl, klonil se a vouskem blahosklonně

pohrával si, usmíval se trochu.

Chladný Angličan dí k němu na balkoně:

„Žasnete? Ba věru, klid ten božský sluší

celé postavě jak spokojenosť duši.

V skutku, pane můj, mne rozchvěla by

v nebi Venuše svou krásou znova,

kdyby neměla jen tento úsměv slabý

a pak kdyby byla – rovněž mramorová.“

„Pardon, mylorde!“ zas Francouz na to.

„Škoda, paní tu že vytvořilo dláto,

přeškoda, že chladný mramor nemá žití,

a že láska žár v něm neroznítí!

Největší pak chybou bohyně té bledé,

že ni božský kankan tančit nedovede!“