Křivka.

Zimní slunce v cudné horoucnosti

zlatou hlavu vzneslo nad obzor,

čarodějně krásný den se hostí

od nížiny říčné po kraj hor,

jimž pokládá zora v luny sledu

za čelenku zlatou čapku z ledu.

Jak dvorana v záři sterých svící

hvozd se zaskvěl sněžně vyzdoben,

tlupa jedlí s diamanty v kštici

pyšnila se jako kytka žen,

v jejichž vlasech opály se blyští

a v rej barev ve světle se tříští.

Královně jich chvojném ve vrkoči

jako z krve velký skvost se rděl,

pyrop snad, leč křídla měl i oči,

kmital se a třepotal a chvěl,

ba já mněl, že v šeru polosvětla

na té sosně živá růže zkvetla

Ty’s byl půvab ojíněných lesů,

jejich jara oživený sen,

míhal jsi se v bílých vloček směsu

křivým zobcem v snětech zavěšen,

z nichž, jak zdiven uviděl jsem z dáli,

v slunných perlách sněžné hvězdky tály.

Díval jsem se na tvou postať milou,

na zahnědlých křídel čilý šum,

a v mou duši divným steskem spilou

roj se snášel zkrvácených dum

z šedých končin dávno zašlých věků...

o Bohu jsem snil i o člověku.

Zaúpěl jsem snů těch krutou tíží,

rychlejším byl náhle srdce tep;

zřel jsem tě, jak na golgothském kříži

z rukou Spásy ostrý taháš hřeb,

a jak Kristus s probodnutou hrudí

znovu k žití s úsměvem se budí.

Poznal jsi, můj okřídlenče lepý,

že zde lásku, štěstí, mír a klid

ukřižoval různou vášní slepý

křivý soudce, neupřímný lid;

poznal jsi a napřed tušil’s asi,

kdo zde mře a přec se k lidstvu hlásí.

Že to Láska, symbol vykoupení,

kterou vraždil svárů běsný zjev,

že to Kristus, v posledním jenž chvění

posud všecku nevycedil krev;

dál že satan plodí záští hady

a že posud Golgotha je všady.

Ach, a nejhůř u nás, hůř než kdysi

Spasná láska k rozmnožení běd

na kříži je přibita a visí,

bok je proklán, potrhán je hled,

a kdo mimo kráčí, v tvář jí plije

a hrot hřebů hlouběj do ran bije.

Zhyne v zachmuřených mraků tísni,

nevzplane-li smírem každá hruď;

proto k tobě vroucí volám písní,

sdílný ptáku, pomocen nám buď,

a tu lásku, již hřeb svárů víže,

před skonáním s námi sejmi s kříže!