Křivopřísežník.

Žalovala chudá mlynářova syna:

„Dal mi při obžinkách rudou číši vína,

chvátil mě, jak jestřáb holubici chvátí,

teď se k dítku svému nijak nechce znáti.“ –

„Neznám zrozeňátka, po pravdě však práhnu,

čím mě obvinila, směle odpřisáhnu,

to-li dítě moje, jak ta žena líčí,

nechť mě této noci ruka boží zničí!“

Svoboden je. – Žena odsouzená světem,

z koby vrávorala domů s nemluvnětem,

bledý byly skráně, zřítelnice rudy;

mladý mlynář v krčmě zapíjel své trudy. –

Bylo o půl noci, po dešťové srážce;

ponocoval mladý mlynář na zanášce;

náboj palců praská – k stavidlu on běží –

stojí, zírá... hrůza! Vlasy mu se ježí.

Žena před ním stojí zsinalého líce,

voda proudem stéká se šatu a kštice;

hovořila k němu... strach mu rostl v tváři:

„Tam si odpřisáhl, zde však nelze, lháři!“

„Hrozno! Přelud pouhý, věru pravda není!...“

Prchnouti chce mlynář, nelze pro zděšení,

odpuzuje rukou, stín však hmoty nemá,

volat chce – však běda! Ústa jsou jak něma.

Strne mlynář, padá... Voda trhá kola –

chasa na šalandě strachy volá: „Hola,

rychle ku stavidlu, hřídel praská v dlabu! –

Vizte, mladý mlynář bezduch leží v žlabu!“

Do mlejnice nesli mléčové ho jedni,

druzí s knězem přišli... Krajánkové ke dni

divnou hovořili: „Náhon stržen v hrázi,

žena s dítkem leží mrtvy v olšin mlází!“