KŘÍŽ BOŽETĚCHŮV

Zda od pravěku v stejné nádheře

jste, mocné Alpy, čněly k nebesům,

zda vesmír, jenž byl zemi kolébkou,

též současně vás vinul k ňadrům svým,

či později snad v živlů zápase,

kdy z trosek starých světů nový vstal,

vy vztyčeny jste silou neznámou

jak mocná hráz, o kterou příboj vln,

dech větru, ohně žhavé jazyky,

var lávy z hlubin děsných kypící

se lámat měly v směsi děsivé?

Či ostrovy snad moří pravěkých

se zdály býti vaše vrcholy,

jež nad hladinou vod se černaly

jak hřbety oněch potvor báječných,

ryb titanských i zeměplazů všech,

jichž oceanem teď jest pouze báj,

a rozptýlené vaše balvany

jsou časem zkamenělé kostry jich?

Či kdysi v dobách dávných, neznámých,

kde v nedohledném šeru obraznost

nad minulosti šedé vlnami

svá rozepíná křídla báječná,

na místě vašem bohů s titany

o vládu nebe svedený byl boj,

tak ohromný, že naházených skal

i vrchů spousta mysli básníka

se zdá být jeho skrovným zbytkem jen?

Ó hrozné taje! boje úžasné!

Ó velkolepé živlů divadlo,

tak nádherné a děsně velebné,

že jeho svědkem směl být pouze bůh!

Co člověk byl by v taký živlů svár?

Ni chvíle té on svědkem nesměl být,

kdy z utvrzených skalin průduchů

hřmít v rokle jal se první vodopád,

nad kterým v slunce lesku planoucím

svůj první duha rozklenula kruh

a první orel křídlem zašuměl!

On, slabý člověk, přišel naposled.

Když pokrývaly vody potopy

hor štíty nejvyšší, tu hvězdy jen

a mraků tlumy stavily se tam,

kde pod vlnami jako stáda ryb

jste, alpské stráně, dřímaly svůj sen!

A s ramen vašich když se pomalu

svez bahnitý háv utišených vod,

tu slétalo se ptactvo divoké,

tu orlů, supů, nohů čeledi

si na vrcholcích nedostupných stěn

svá hnízda vetkly v slunce sousedství!

Níž usadil se různý zvířat rod,

a kosti jich jsou pouze znamením,

co různých šatů svlékla příroda.

A teprv teď, když vody opadly,

když sněhů věčných bílé závoje

vám ověnčily čela malebná,

když upevněná zem v svých základech

se jala tvorčí silou zkvetati,

po dnech, jež člověk věky nazývá,

on odvážil se nohou nejistou

k vám blížiti se, božství oltáře!

Jak zíral na vás v němém úžasu,

jak v bázni rukou chvěním nejistou

na stráních vašich první sroubil chýš,

a v hněvu když nad jeho zpupností

vy zbudily jste spící lavinu,

by smetla ji v svém pádu drtícím,

jak teprv chvěl se, hynul úzkostí!

Leč vida slunce východ čarovný,

jak odnímá vám s uzardělých čel

háv modré páry, v níž jste dřímaly,

a vida tiché vaše vrcholy

čnět ku obloze v nocech hvězdnatých,

a vida sloupy ledných jeskyní

hrát v barvách duhy pestrým zákmitem,

a vida bujnou zeleň údolů,

vod čilý spěch i jezer smaragdy,

zas odvážil se důvěřovat vám.

Jej vábil kamzík, nohou obratnou

jenž v skoku měří délku propastí;

on stoupal výš, na příkrých úbočích,

byť krví nohou měl se zadržet,

on přivázal se nad propastí tmu,

bděl s měsícem a stopoval svou zvěř.

Jej lákal orel v modrých výšinách,

on šplhal za ním mláďat ke hnízdům,

nechť přepadla jej vzteklá orlice,

v zrak ťala ho a v jícen bezedný

jej křídla jedním vzmachem srazila.

Jej sváděl alpských bylin pestrý květ,

on šťávu jejich poznal léčivou,

pro vzácné mechy život nasadil,

leh do sluje, kde jemu po boku.

lavina spala v nepokojných snech.

Však nyní též, kdy bujný jeho skot

v svých zvučných zvonců smíchu veselém

probíhá stráně vašich údolů,

kdy strmých ledů tuhým krunýřem

po šijích vašich různé stezky jdou,

kdy v nižších strání ploských útesech

se pastýřské tmí chudé chatrče,

jak nalepená hnízda vlašťovčí

pod černou římsou starých zřícenin,

i nyní čím jest člověk proti vám!

A nechť i vtiskne v štít váš nejvyšší

ve zvědavosti plaché patu svou,

jen s chvěním činí to jak zbožný host,

jak poutník v chrámu kleká před vámi,

neb mimo srdce jeho bezedné

jste poesie zřídly věčnými

vy, oceán a hvězdná obloha!

Hle, kdo se blíží strmou pěšinou,

již ručej druhdy vyryl spádem svým,

sem v tento kraj, kde začíná juž sníh?

Tlum polekaných ptáků dal se v let

a kamzík, v těchto místech bezpečný

před kulí střelce, větřil lidský krok

a střemhlav vrh se v náruč propasti.

Pár orlů sedlo skalný na hřeben

a zvědavě se v dálku dívalo.

Je člověk to, jenž sem se odvážil,

kdy slunce zašlo, noční červánek

kdy zlíbal čela obrů nejvyšších,

a v ledných slujích barev kouzelných

hru vylákal, se stále měnící?

Je člověk to, či mlhy létavé,

jež nosí hvězdy ve svých záhybech,

tu nad hlubiny lehne zející,

tu vzepne se nad kolmé štíty hor,

tvar prchavý s podobou člověka?

Teď bleskem mih se, jak by větrem hnán,

za rohem skály zmizel jako stín,

a přece v sněhu stopu zanechal,

a stopa lidské nohy útvar má.

K té stopě slétnul orlů plachý tlum,

a v prázdném kraji hrozné ticho zas;

tma rostla stále, jejím závojem

tím příšerněji sníh se v dálce skvěl,

tím výmluvněji ticho mluvilo.

Však znova vzlétli orli splašeni;

teď jistě byl to kročej člověka.

Hle, kolem skály mih se – divný zjev

na těchto místech! Velký, vážný muž,

v háv mnicha spjaté tělo ztepilé

je opásáno bílým provazem,

zpod kapuce na skráně spuštěné

vlas řine se v bohatých prstencích

juž prokvětalý stříbra nitkami;

v něm obličej pln tajné bolesti

a odříkání tichým leskem plá.

Vous k pasu splývá dvojím pramenem,

pěst svalovitá třímá těžkou hůl

a bedra jeho tíží velký kříž,

tak dlouhý jak on sám, i zdálo se,

když z dálky na něm plachý utkvěl zrak,

že Kristus znova k stráním Golgoty

svůj nese kříž – leč z blízka, jaký div!

na obrovitém kříži Kristus pní,

tvář bolestná je trním zbodena...

A dále kráčí se svým břemenem,

dřív holí sobě cestu srovnává

a skal se chytá náhle, v závratnou

když hloub se chýlí srázný jejich bok!

Jak bolně vzdychá! těžké krůpěje

jak valí se mu s čela po tváři!

Kdo poutník ten, kam v pozdní chvíli té?

zde, s křížem tím, nač jeho plachý chvat?

Spíš myslil bych, že mlhy létavé

jak dřív ten kouzlí obraz prchavý,

jenž v krátce zmizí, jako z hlubin vstal?

Leč nikoliv, hle, on se zastavil;

viz, jak se chvěje bledý jeho ret,

zda modlitbou, zda kletby výčitkou?

Ty, větře, stůj, ať slyším jeho pláč!

Však dále opět spěje, dále zas

a kolem houstne mha a rostou tmy.

Ó poutníku, jdeš jisté smrti vstříc;

ty ani nevíš, co teď v sázku dáš:

u nohy tvojí strže číhají

a cení na tě jícny bezedné.

Jen chybný krok a letíš v hlubinu,

že nespasí tě ani Kristus tvůj,

jejž tiskneš k sobě v němém zoufalství.

A dále kráčí, temno níž a níž

svou klade peruť lehce klamavou,

sníh roste v celé stěny ledných hor;

ni živoucího tvora do kola,

jen z dálky někde na dně propastí

řve utlumeným hlasem vodopád,

jak za mřížemi šelma hladová.

Dál poutník nemůže, krok uslábnul,

sval naposled se vzpjal – leč nadarmo!

Co zbývá mu? Jen tiše usednout

a s Kristem svým zde očekávat smrt!

Kmet zastavil se – nepokojný zrak

od nebes výše sjel k dnu propastí

a roven orlu, křídel rozmachem

jenž svojí říše meze prolétá,

kol bezútěšnou přehled pustinu.

Pak odhodlám juž s myslí zoufalou

kříž s beder složil s těžkým povzdechem,

jej podepřel o skály strmý hrot,

jenž jako velký oltář gotický

svým štítem tměl se v mlze vysoko.

Sem složil jej a jako k oltáři

na stupně sednul, svoji hlavu mdlou

i útrapami cest i myšlením

na Krista nohy tiše položil,

a objímaje pravou rukou kříž,

dal levou těžké hlavě za polštář

a v hluboké se zabral dumání.

Šly nejdřív tiše jeho myšlenky,

jak ptactvo jde, když leto v odkvětě,

jak v podjeseni jitrech sychravých

jdou těžké mlhy travou údolů;

pak v podivný se zatáčely rej,

v směs divou, rostly stále bez konce,

na jeho duši střemhlav vrhly se

jak na mrtvolu stáda kondorů.

Juž nestačil jim jeho ňader krov,

v nějž bily jako vlny do břehu,

juž nestačil jim staré lebky oul,

v něm vřely jak roj lesních, divých včel,

juž přetrhaly uzdu mlčení,

již umdlenost i žal i beznaděj

kol úst mu stáhly, a juž valily

se z nitra jeho v nářku dojemném

jak velkolepý se skal vodopád,

jenž zadržen, teď náhle o překot

své proudy hází s jekem v hlubinu.

Ty první byly těžké povzdechy,

jen kusy z pláště jeho bolesti,

jen první kapky z moře zoufalství,

jen rozervané, hlubé výkřiky

slz provázeny těžkým prouděním;

až bolesti tok když se zkonejšil,

tu zněly tichou, noční modlitbou,

jak hučí les a vlny zhluboka.

Ó podivná to věru pobožnost

zde, na rozhraní smrti s životem,

kde skála oltářem, kde obrové

Alp, zahaleni v mlhovitý háv,

se tratí v dálku jako sloupení

velkého chrámu, v němž sup letem svým,

lavina pádem, propast mlčením

ku neznámému bohu modlí se!

Ó podivná to věru pobožnost!

ten vetchý stařec silou poslední

sem, v tuto poušť, by k nebesům měl blíž,

vnes toho Krista, dílo rukou svých,

a v choré hrudi objímaje vlasť

i člověčenstvo připravený byl

zde malou vinu děsnou smrtí kát!

I rozlehal se tichý jeho pláč

jak duchů zpěv spícími stráněmi,

mhla roztrhla své těžké opony

a velký měsíc, bledý, tajemný,

se díval k němu, jak by leskem svým

chtěl, oblévaje vlas mu scuchaný,

v skráň jeho božství aureolu tkát.

Ba zdálo se, že ručej v hlubině

šept zastavil svých dobrodružných vln

a orel níž a níž se vznášeje

na roztažená křídla hlavu dal

a tiše poslouchal. – Ó jistě na Pathmu

v skal vulkánických divém neladu

se s větší bázní nesnes k Janovi,

by poslech jeho věštby hrozný hlas!

A slzy v oku zalkal Božetěch:

„Ó je-li něčím smrtelníka pláč

před trůnem tvým, Ó bože propastí,

Ó bože světla, před nímž Cherubim

svůj ve prach skrývá zářný obličej,

Ó je-li něčím krůpěj slzy mé

před zrakem tvým, z kterého paprsk jen

žár v sluncích může vznítit sopečný,

před zrakem tvým, jenž také zaplakal,

když hrudí tvou chvěl člověčenstva pád:

Ó je-li něčím v světů vznik i ruch,

jichž duchem živným vůle tvé jest kyn,

bol člověka a jeho zoufalství:

pak uslyš mne! Za život nežádám,

rád vrhnu zbytky let svých posledních

ve obětnici tvou, jak velekněz

v dým vonný hází zrnka kadidla.

Smrt neleká mne. Mezi skalami

blíž nebe tvého, jako sluha tvůj,

jak Mojžíš umru dne se nedočkav,

kdy v zaslíbení zemi touženou

by vešla noha poutí zemdlená.

Však tady přec v té pusté prostoře,

před kterou i tvé hvězdy velebné

do mlhy lesklou zahalují tvář,

nechť volám k tobě s děcka důvěrou,

vždy lekám se – svou ruku ledovou

mně opuštěnost klade na čelo,

cit slabosti mne jímá – člověk jsem,

a chvěju se, a cítím samotu,

jak slizký had jež hruď mi obtáčí.

Já nevolám, bys poslal anděla –

neb jinak nelze podati mně štít –

jsem nehoden a cítím vinu svou!

Já prosím jen, bys ulehčil mi smrt,

bys zplašil stíny trudných zpomínek,

jež za mnou jdou z mé vlasti vzdálené;

bys rychle přetrh žití mého nit

a smrtí mou smyl skvrnu hříchů mých!

Ó vyslyš mne pro lásku velikou,

jíž k člověčenstvu zahořel tvůj syn!

Pro každý vzdech, jenž povzlet z ňader mých,

když jeho trním probodanou tvář

má s chvěním těžká ruka řezala;

pro každý kámen, jenž rval nohy mé,

než s křížem tím jsem dospěl na vrchol;

pro každý trn, jenž dral mi tvář i šat.

Já celý život v oběť tobě dal,

sny mládí svého do zdí klášterních

jsem zanes a tam na vždy zakopal;

já vzdal se lásky ženy prchavé,

bych pojistil si věčnou lásku tvou!

Pro malý přečin, kterým pýcha má

se vznesla výš – Ó jak jsem ponížen!

Já v mukách lítosti kříž zdělal jsem,

jej dlouhou poutí k tvému městu nes,

bych odpuštění získal! – na cestě

však zdrcen ustávám. – Smyj vinu mou!

Vem za úplné moje pokání,

když místo v Římě, Petra na oltář,

zde v pouštích hor svůj kříž jsem položil

na skalin štít, na věčný oltář tvůj!...“

Kmet domluvil, a v okamžení tom,

kdy hlavu mdlou chtěl k prsoum naklonit,

tak bylo mu, jak luny plnou zář

by náhle zakryl černý, velký mrak,

jak tajuplný, obrovitý stín

by postavil se před ním na skálu.

I zvedl zraky – trnul uděšen.

Stál před ním stín tak velký, mohutný,

že zdál se hlavu krýti v oblacích,

že jeho šat, jak z mlhy utkaný,

vlál povětřím a zdál se tratiti

svým koncem v propast děsně zející,

jež šklebila se pod ním závratně.

Jen oči plály jak dvě pochodně,

jen s vousem vlas se bělel z daleka,

že příšernějším leskem zaplály

i pláně sněhů, skály ledovců.

Stál tiše nad ním jako hrozný zjev,

host nevolaný z říše neznámé,

jak zakuklený osud vesmíru.

Stál nad ním a své zraky bodavé

naň upíral – a hle, Ó zázraku!

ze stínu toho hlas teď vycházel,

tak děsný jako trouba andělská,

tak dojemný, jak bory žalmy své,

své hymny vodopád, svůj větry kvil

by snesly v jeho hroznou lahodu:

„Vstaň, dítě prachu, a mne následuj!“

Jak slova tato slyšel Božetěch,

tu zdálo se mu, síla ztracená

že vrací se zas proudy sterými

a budí život v žilách ochablých.

Cos hnulo se v něm, on víc nebyl s to

ten divný pocit smysly pochopit,

jak pouta s něho mdloba spadnula,

jak slupky s očí klesla ospalost,

a jak by vypil víno ohnivé,

tak opíraje rámě o svůj kříž

víc tajným hlasem veden promluvil:

„Ó hrozný zjeve! buď si kdokoliv,

zda poslalo tě peklo z hlubin svých,

či jsi-li služným poslem Jehovy,

jenž slyšel nářek mého zoufalství,

či jsi-li mlhy poletavé tvar,

jenž ve sny mé jak přelud prchavý

se vtisknout chce, že smyslům zmámeným

jen vládne děs – ne vůle rozvaha:

buď vítán mi, ať moje trápení

jdeš smrtí skončit, ať na bedra svá

chceš vložit oběť mého pokání.

Zde břímě moje!“ Při tom se skály

svůj zvednul kříž a výše vztyčil jej.

Leč cizí host, jak byl by polekán,

se zachvěl hrůzou, zakryl obličej

a dlouho stál zde v trudném mlčení.

I osmělil se znova Božetěch

a strachem hnán i živým soucitem

jej oslovil: „Ty kříže lekáš se?

Jsi tedy z oněch hlubin tajemných,

kam v hněvu svém Bůh vmetal anděly?

Co lákalo tě ze dna propastí?

Chtěls nástrahy zlé činit duši mé

a nevěděls, že nejmocnější zbraň,

že víry kříž má třímá pravice?

Jsi démon zlý, jsi anděl zavrhlý?

Ve jménu toho, který nestvořen

sám stále tvoří, světů živný duch,

ve jménu toho, který nebesa

za toto dřevo dal, by v ocean

své lásky zdroje srdcí lidských sved,

dej odpověď, proč děsí tebe kříž?

Proč vyrušils mne v smrti objetí,

jež pozvolna a tiše spouštěla.

na víčka má své prsty ledové?“

A stín se zachvěl – zdál se kráčet blíž,

i promluvil; a jeho slavný hlas

zněl mohutně a rost jak lavina,

a divá vášeň i smích šílenství,

trud beznaděje, výtky zavrhlých

ve stupnicích se stále měnících

z úst bledých zněly. Zlekán Božetěch

své oči upjal jemu v obličej,

jak proniknout by zrakem smrtelným

chtěl tento přelud, který zároveň

v něm budil soucit s hrůzou smíšený,

a jehož hlas zněl pláčem anděla

i vzdorem ďábla: „Co jsi promluvil?

Já kříže bát se, já, syn zoufalství,

jenž muky pekla hostil v srdci svém,

jenž výčitek hnán hlodem palčivým

šel světem jak zlé jeho svědomí,

já bát se kříže, nyní po letech,

když zvyk jsem juž na muky prokletí,

když ňader mojich vyhlodaná báň

jest velkou juž pro všecky útrapy,

já bát se kříže? – Kdysi před lety

od prahu svého jsem jej odkopnul,

ten kříž, pod jehož stínem spočívá

teď světa půl ve sladké dřímotě.

Byl jednou čas, kdy kříž mne polekal.

Ó tenkrát já byl ještě člověkem;

já věřil, doufal, trpěl, miloval,

teď trpím jen – vše druhé spadalo

s mé duše stromu bleskem sžatého

jak listí spálené, teď trpím jen,

jsem pouze duch, a ten se neleká!

Když bloudíval jsem v těle člověka,

když viděl jsem, jak onen hrozný kříž

se světu žezlem stal, jak s věží kostelů

lesk jeho v slunci zlatým třpytem hrál,

jak s korun králů kynul vítězně,

jak na strom vzešlo zrno horčičné,

pod jehož stínem skrýti měl se svět,

já děsil se ho – čím víc rostl on,

tím delší já jsem tušil muky své.

Leč z těla pout co vyproštěn můj duch

běh světů v žití knize stopuje,

co oko mé v ty vniká hlubiny,

kde život v kostky hraje se smrtí,

juž nelekám se. Kříž jest symbolem

té věčné touhy stále měnivé,

jíž člověk hledá božství neznámé,

a ustoupí, jak touha změní se.

Svět krásou mdlý a láskou vysílen,

za thyrsus ovinutý břečtanem,

vzal z choutky kříž, jenž krví zbarvený;

za pohár, který šlehal rubíny,

kde v růžích spalo božské nadšení,

vzal svaté krve kalich mystický;

a bílých růží vůní omámen,

to kouzlo, které ztratil v životě,

chtěl najít mezi hrobů samotou.

Sem s křížem tím! ať z něho kyne mi

ta vlídná tvář, jež zná jen odpouštět!

Rád na svá bedra vezmu jeho tíž,

on též ji nesl z lásky k člověku,

a Bohem praví jej. – Sem s křížem tím,

jej objímám, ač jenom plodem jest

na velkém stromu ducha lidského

a nechť jej střese věků divá bouř,

já vidím za ním zlaté ovoce

tam klíčiti, kde on se chýlí v pád.

Ó poznání! Ty slunce edenské,

kdy z tvého světla v duší hlubiny

jen jeden skane živný paprslek!

A ptáš-li se mne nyní, kdo já jsem?

Kříž objímaje v mukách největších

se vyznávám: Jsem onen Ahasver,

syn pověsti, dech Tvůrce prokletý,

jenž stání nemá, jemuž na paty

se věsí stále zmije bolesti.

Mé vlasy plíseň věků pokryla,

čas obr moje berly spřerážel,

smrt bojí se mne, těla záclona

s mé duše svlékla se juž desetkrát.

Jsem ohlas, který řadou roků zní;

jsem duch, jenž zmírá, aby neumřel;

jsem krůpěj, která nedoletí dna;

jsem had, jenž hryže dlouhý ohon svůj,

jenž v stálém růstu věky otáčí;

jsem stín, jejž šlape vlastní majetník,

jenž, když se směje – lidstvo naříká.

Ty chvěješ se? Ó třtino smrtelná!

Když řezala tvá ruka slábnoucí

na tváři Krista krve krůpěje,

když trny vrážels v jeho bledou skráň

a ruce, nohy hřeby probodal,

jak všecka jeho muka bolestná

jsi v duchu vytrpěl s ním soucitně!

Teď ale sem hleď! Já jsem lidstva duch,

ten věčně štvaný, věčně mrskaný,

ten kletý, vězněný – však věčně živý!

Hleď v očích mojich sálající zář,

tam svítí onen plamen zžíravý,

jenž jiskrou lidstvu slunce nahradí!

Já neptám se, kde cíl mých bolestí,

já nyní pouze jednu bolest znám,

to bolest lidstva; jeho vzdech můj chléb,

a slzy jeho jsou mi nápojem.

Pojď, následuj mne cestou závratnou;

kam nevystoupil posud smrtelník,

dnes noha tvá se octne zázrakem!“

Strach neznámý ač svírá moji hruď,

přec duchu mému rostou perutě;

zřím na tebe a tuším, že tě znám.

Kdys v dobách svojí první mladosti,

když neurčité touhy mocný vznět

mé lásky růže skalil mrazem svým

a mdlého světa klamavými sny

do kláštera zdí zahnal pochmurných,

kde lačný duch za pravdy pozlátko

by snah i let svých zlato zaprodal,

mně stará kniha padla do ruky;

z ní poprvé jsem slyšel osud tvůj,

i vryl se v duši mou, ač pověst byl.

Já tušil hlubný význam báje té,

já cítil v sobě touhu neznámou,

jak ty jít světem nikým nepoznán

a znáti vše – tvůj osud strašlivý

já tobě záviděl. Ó byly večery,

kdy slunce haslo na zdi klášterní

a k hoře zvonů dojímavý hlas

zněl v stromořadí truchle ztemnělém,

že byl bych lvem svá pouta setřásl

a v světa vír chtěl hodit duši svou,

jak tys dle báje v jícny vulkánů

se vrhal mučen, štván a nezkojen.

Ó chvíle byly v tichých půlnocech,

kdy hvězdné jiskry hrály oblohou,

já neviděl jich – v teskném dumání

nad pergamenem bděl jsem zpuchřelým;

v mé duši vstala hrozná pochybnost

a vzpřímila se jak lev podrážděn,

když slunce vzchod chce řvaním pozdravit.

Já východ hledal též – však v labyrinth

snů, dum i klamů jsem se zapřádal,

bych procitnul, vždy znova nezkojen.

Já ptal se nebes – ona mlčela,

já země ptal se – ta se zdála chvět,

neznámou řečí mluvil ke mně les,

pták, vlna, člověk... leč jak výsměch zlý,

van větru mojim odpovídal snům.

A sotva luny vlídný paprslek,

jenž křížovými okny vnikaje

mé skráně dotýkal se po tichu,

jak ve soucitu ruka přítele,

mne vyrušil z mých dum; já plakával,

já v šílenství rval bradu svou i vlas,

a hněvy své když rozpoutala bouř

na ořích větrů, jejichž hříva, mrak,

svit hvězdný skryla clonou tajemnou,

jimž z nozder šlehal křivolaký blesk.

a z dálky hrom zněl, cval jich stlumený,

když v okno mé dešť šlehal v ručejích:

tu přál jsem schladiti v něm ňadra svá.

Jen ven mne touha hnala neznámá,

já kříž opustil, pod nímž v bolesti

mu duše svíjela se zimničně,

já k oknu běžel, chladným jeho sklem

svou chladil tvář – a tu, zda obraznost

mne děsívala, či snad tušení

nynější chvíle hrálo duší mou:

já viděl tebe státi v oblacích,

tvé oči pálily mne v nitro mé,

že svoje skrýt jsem musil slzící,

že prchal jsem ku kříži poznovu

a jedním okem k zemi zíraje,

jsem druhým v okně hledal fantom tvůj.

Teď u mne stojíš! Stíne tajemný,

však jinak, než tě zobrazila báj:

jsi hrozný, leč též něco velkého

a neznámého mluví z tahů tvých,

mír hřbitovů je rozstřen tváří tvou

a řeč tvá proudí hymnem pralesa.

Ó mluv, Ó strhni báje záclonu,

rci, zdali byls tak člověk jako já?

Rci, jaké boje tebou zmítaly?

Zda bloudíš ještě, viny živý trest,

či ukojen již spravednosti hněv?

Čím tobě Bůh, čím země s člověkem,

čím prostor světů, čím já konečně,

ta malá krůpěj v moři bezměrném?

Ó mluv, tys onen tajů živý zdroj,

po kterém blouznil mladík, toužil muž,

a k němuž kmet přes rokle, skaliska

se odvážil i v smrti hranice.

Ó pravdu rci a za ni život vem!

Báj pravdu děla. Byl jsem člověkem.

Jsem onen žid, jenž nohou prokletou

od prahu svého domu Krista hnal

a odsouzený jeho pohledem

hnal po klidu se světa okrsky

a ještě dnes svůj nenaleznul hrob.

Ó nechtěj v rány sotva zcelené

zas líti hořkou upomínek žluč!

Já trpěl mnoho. Bylo s poledne,

když vstupoval jsem k výším golgotským,

kam zvědavého vábil hlučný dav;

tu náhle z hlubin spící duše mé

vstal jeho pohled sladce – žalostný,

a začal štvát mne hůř než lítice.

Já nezřel, jak se slunce zatmělo,

já neviděl, jak země pukala,

jak polekán se kol mne valí dav

ku městu zpátky v zmatku zoufalém.

Ty, jež jsem potkal, mocen smyslů zas,

byli svatí, kteří z hrobů svých

se zvedli živým k němé výstraze.

Před jednoho jsem klekl ve slzách

a prosil jej, by vzal mne s sebou v hrob,

leč zděšen ode mne se odvrátil;

smrt bála se mne, a tu v šílenství

jsem poznal kletbu jeho pohledu.

Vždy za mnou byl – já pod kříž běžel jsem,

kde krví jeho žoldnéř zkrvácen

na kopí těžkou hlavu podpíral.

Já v pláči Krista nohy slíbal jsem,

vše nadarmo, já musil, musil dál,

vždy dál a dále... V jitra úsvitu

jsem v Gethsemane zbloudil třetí den

a mezi ženami, jež svatý hrob

ve pláči střehly s tichou bolestí,

jsem našel také Leu, ženu svou.

Já věděl jsem, že znala potají

se ku novému Krista učení,

že s Magdalenou často sedala

u mistra nohou v sladké důvěře.

I sdělil jsem jí hrozný osud svůj,

chtěl s Bohem dáti jí, než v širý svět

by zaneslo mne na vždy prokletí!

Leč srdce ženy – větší hlubiny

v něm tají se než v mořích největších!

Mne vyvrh oceán, mne vulkány

ve jiskrách žhavých v horkém popeli

zpět k zemi vrhly, jíž jsem prchnout chtěl;

mně každý klel, já nesměl nikoho

ku svému připoutati osudu,

jenž divý oř vše trhal s sebou v plen:

však žena moje s duší andělskou

jak světlý stín šla za mnou životem,

hrob opustila, v němž spal její Bůh,

a v život šla, jenž peklu zaprodán.

Já darmo vysvětloval muky své,

vše láskou ona chtěla přemoci.

I šli jsme – dlouhá, bezútěšná pouť

bez klidu, stání; k ledům severu

dnes obrácen krok nohy nejistý

a zítra v písku palné pustiny;

dnes prales dal nám v nocleh stíny své

a zítra moře hučelo nám v sluch,

a nikde stání, míru, pokoje.

Ba ani chvílemi má hlava mdlá

na ženy ňadrech usnout nesměla;

„dál“ zahřmělo to opět z oblaků,

a v duši mé se zvedal pomalu

ten mírný, tichý, krví oblitý,

ten žalostný a jemný obličej!

Po čtyřiceti letech bloudění,

jež v dlouhé pouti byly vteřinou,

má žena zemřela. Ó chvíle té

jak zapomenout! Já byl nyní sám.

Sám boly svoje věků pořadím

jsem nésti musil v trpké žalosti,

a věru spíš na mocných bedrách svých

svět unes bych než hroznou samotu.

Já klnul Bohu, světu, člověku,

já závisti a žluče plnější

byl nežli Satan, kníže temností;

já bolestí a pláčem otupěl,

já zhrdal smrtí, smál se životu,

a znova vydal jsem se v děsnou pouť.

Kam člověk nevstoup od stvoření dob,

kde v nevinnosti dosud netknuté

ve hrůzné kráse spala příroda,

můj vniknul krok; on ze snů burcoval

lvy pouště, hyeny a šakaly,

před sebou slonů stáda obrovská

pralesy honil, pštrosa dostihnul

na dráze pouští, větry bratry zval

a s nimi v sázku šel, kdo ocean

dřív přelítne od Thúle poslední

až ku zlaceným branám Ofíru.

Dnes halil jsem se v bílých medvědů

háv kosmatý a zítra odházel

jsem slední zbytek šatů servaných

a nah se válel v písku plamenech

a rval se s obry faty morgany,

jež zvedala se z plání dalekých,

kde kosti zasypaných karavan

se z dálky v žlutém písku bělely.

Ba ku hvězdám já hrdou vznesl šíj,

já vlasatici zíral v děsnou tvář,

šel drahou mlečnou, takže Sirius

v mých rozházených černých kadeřích

se chvěl jak rosy krůpěj míhavá.

Vše nadarmo! Já nahý vešel jsem

až v lůno sopek, spal v jich kráteru,

a Pompeji když kleslo v popeli,

já největším byl zemětřesením,

já sloupy chytal, rval a kácel v prach,

by na mne jen se v pádu sesuly –

vše nadarmo! – Vždy jednou za sto let

se v nové tělo přesídlil můj duch

a nové boje zas jej týraly.

Když moře hřmělo, já v něm slyšel „dál!“

šumící prales volal ke mně „pryč!“

a v hvězdách stálo psáno „ty jsi klet!“ – –

Po dlouhých letech pouti těkavé

mdlý honbou stálou vrátil jsem se zas

v svou otčinu; byl večer tajemný,

vše kvetlo v lesku svěžím, kouzelném.

Tu po prvé na břehu Siloë

jsem usnul zas – a k ránu bylo juž,

když podivný sen závoj mlhavý

vrh na mou duši – jeho záhyby

jsem pozoroval, jak z dna duše mé

se opět zvolna, tiše zvedala

ta bledá tvář, jež jemnou výčitkou

víc štvala mne než vlastní vina má.

Chtěl poděšen jsem znova vyskočit

a prchat před ní – ale jaký div;

tvář s bolestí se zdála usmívat,

krev po skráních se neřinula víc

a slzy perel matným leskem jen

ve očích hrály láskou dýšících.

A z trnů, které hlavu posvátnou

kdys probodaly, z ostrých trnů těch

teď kvetly růže jemně nachové

a vůni jejich sladce kouzelnou

jsem cítil ve snu; tak mne ovála

jak fialek dech dlouhé po zimě,

jak vzduchu proud po dlouhé nemoci.

Tvář chvěla se, jak z luny paprsků

by stkána byla na zrcadle vod,

jichž temný klín jsa větrem rozčeřen

se zdvíhá tiše v letních večerech.

Já vzbudil se – červánků záplava

na hory padla jak nach královský,

kol ve trávě a v stromů lupení

se leskly rosy velké krůpěje,

tak slavné ticho bylo kolkolem,

jak anděl míru zem by políbil

a pozdravil ji slovem: „Smíření!“

A smíření já cítil v srdci svém,

jen lítost tajemná mne jímala,

cit, jak by všecko stálo přede mnou

bez tajemství, jak ptáka zpěv i let

by částí byl mé duše, vody šly

i mraky létly, jak by věděly,

že znám jich cíl a spěch i tajemství.

Hnán touhou neznámou já sklonil se

nad vlny potoka – a cizí tvář

mi kynula vstříc z vody zrcadla.

Já neznal sebe víc, můj obličej,

kam bol a vášně ryly kroky své,

kde v brázdách vrásek spalo zoufalství,

byl tiše vážným; cos jak myšlenka

mi z tváře kmitalo, jak duše má

by zvolila si čelo za svůj trůn.

A v nové klesnul duch můj vidění:

mhou, kterou hrálo světlo červánků,

jsem viděl anděla, šat ze světla

byl jako sníh, tvář ale zastřena

se tichým smutkem zdála rozplývat,

kol skrání tměl se věnec immortel.

Já pohled blíž a poznal Leu svou

jak by z dálky tÓny zlatých harf

mi lesů šerem znívaly v sluch,

tak lahodně řeč její kanula

ve nitro mé a dosud zvoní tam:

„Mne více neznáš? Jsem ti cizí snad?

či miloval jsi ve mně ženu jen,

že nepoznáváš víc mne v andělu?

U trůnu Boha já jsem prosila,

až zmírnil tvého trestu hrozný soud –

jej odvolat neb zrušit nemožno.

Dál budeš bloudit světem bez cíle,

však ne víc jako člověk týraný,

leč týraného člověčenstva duch

se skryje v tobě! Žíti budeš dál.

Co velkého jen člověk pomyslí,

co pocítí v svých dumách zoufalých,

ty perly slz a květy myšlenek,

muk záchvěvy i touhy povzdechy,

vše v ducha svého hloubi soustředíš.

Proud dějin dříve projde duchem tvým

než světem, člověčenstva květ i pád

dřív tebou zachvěje, jak v krystalu,

jenž pomalu se tvoří v ňadru skal,

v tvé duši lidstvo shrne bytost svou.

Kdys posledním ty budeš člověkem

a každý člověk v tobě najde vzor!

Dál požene tě touha zimničná,

však vlastních útrap zapomeneš tíž

a lidstva úspěch bude ostnem tvým

a lidstva bolest bude mukou tvou.

Tak dále spěj, než lidských osudů

se splní určení! Já s tebou jsem.

Jdi, duchu lidstva, zaplaň, myšlenko!“

A přelud zmizel – od té doby zas

jdu světem dlouhé řady dlouhých let.

Bdím nad lidstvem. – Leč dosti prodleno,

hle luny tvář tak bledě stříbrná

se naklonila v zenith oblohy,

noc chýlí se, a dlouhá naše pouť.

Nuž za mnou, mnichu! – Na svá bedra kříž

juž rychle vložil, sukovitou hůl –

kdes od Libanu větrem zkácený

to cedr byl – v sníh opřel bořivý

a vzdušnému víc roven obrazu

za skály zahnul kraj a zmizel v tmách.

Jen s tíží za ním kráčel Božetěch.

A šli. – Noc byla jasná, hvězdnatá.

Mha, která dříve v hustých kotoučích

se kouřila z dna temných propastí,

jak obětní dým z božských oltářů

se rozplynula v steré záhyby

kol štírů nejvyšších. Vzduch svěží byl,

tak průhledný a stříbrem prosycen,

že každý předmět stavěl oku blíž

a přec jej halil v roušku průsvitnou,

jíž kmitaly jak sítí perlovou

ty velké, zlaté hvězdy nebeské.

Blíž k zenithu se tměla obloha

a vzdálených hor bílé vrcholy

se zdály chvět na temném pozadí,

v blízkého jitra snivé předtuše

se jemně rdíce v různých odstínech;

a bližší v skvoucím hávu sněhovém

se v nedotknuté kráse pyšnily.

A mezi nimi četná jezera

se leskla, jako drahokamů dešť

by rozházen byl dívky po ňadrech.

Tu jezero jak smaragd zářilo,

tam v safír hrála zeleň míhavá,

a ono v luny zlatých paprscích

se blýskalo jak slza zářící.

Jim nejblíže však strmé ledovce

se v cestu stavěly v své nádheře,

a v slujích pouze luny hravý svit

svým leskem kouzlil světlých barev hru,

po stranách tměly se jim propasti;

z té náhle skála čněla obrovská,

v té hučel potok, ba i viděti,

jak ve hlubinách neproniklé tmy

spí hvězdná záře jeho na vlnách.

Tu navaleny spousty sněhové

jak náspy obrovské, tu holá zem,

kde rozmetaných skalin úlomky

jak zkamenělá města trčely.

Teď vyšli na pláň, příkré ledovce

jak z alabastru strmé jehlance

ve světle pestrých barev hrající,

pod nimi svět, jenž v tmě a páře spal,

a vysoko jen černá obloha

s nesměrným mořem sterých zhvězdění,

svět nádherný se světů tisíci,

bez konce, mezí, tichý, vznešený!

I stavili svůj krok a Božetěch,

kterému ňadra úžil ostrý vzduch

i nádherného úžas divadla,

jal hovořit se v divém nadšení

v hvězdnaté moře ztápěje svůj zrak:

„Ó valných světů bezdné prostory!

Ó zlatých hvězd i sluncí legie,

ty nekonečné moře aetherné,

vy mlhoviny světů neznámých,

proč smrtelný a těkající zrak

k vám obrátiv se v dobách zármutku

vždy u vás najde mír a nadšení,

vždy víru v lidstvo, k práci odvahu!

Čím v naše žití jest váš vlídný svit?

Bál bych se vás – já nevím, čím jste nám:

zda jiných tvorů lepších, šťastnějších

jste otčinou, zda na vás trůn ráj,

ten sladký eden zbožných pověstí,

kam holubičkou víra člověka

se povznáší na křídlech modlitby,

či zbytky jste jen světů minulých,

jež ohromná kdys síla před věky

v neladu svorném rozsypala v tmu?

Bál bych se vás – a přec vás miluji,

vy družky našich snů, jež bez změny

nám záříte v ruch boje nejistý

jak z lidstva dětství, z ráje odkazy!

Ó duchu velebný, jenž sílu vlils

v mé tělo bídné, mdlobou zchvácené,

jenž zostřil můj zrak bděním zkalený,

by vnímati moh boje prasvěta,

rci, jak je pojmout v lepé nádheře!?

Ty zamyšlen se díváš do dálky,

či zvyknul snad jsi tomu divadlu,

že lhostejným ti jeho záření?

Hleď, čím víc oko vniká v kruhy jich,

tím rozezná jich více nad sebou:

ty blíž se zdají snášet pomalu,

ty jako jiskry hrají nad nimi,

ty táhnou v dlouhých, valných zástupech

jak zlaté ptactvo, ty jak světla zas,

když oltář skví se v lesku svátečním,

ty nachem rdí se, ty zas do modra

jak safír planou tichým záchvitem,

ty perlami se stále míhají

a mléčná dráha táhne středem jich

jak ku edenu cesta stříbrná.

Ó valné moře, kde tvé břehy jsou?

kde větry, jež tvé vlny zmítají,

čím země jest v tvém valném proudění?“

Jen hvězdou zas, ač dávno vyhaslou!

Ó synu země! stejně jako ty

já vznáším zrak v ty hvězdné prostory,

jak ty z nich piju vzlet i nadšení,

ač musím vyznat v slzách bolesti,

že nekonečnost, která zírá z nich,

mým myšlenkám jen křídla připíná;

jich velikost mne drtí, jejich svit

mne konejší, že cítím sílu svou

a s nimi bratřím se, jim souroden.

Čím v skutku jsou, to nechtěj věděti;

měj na tom dost, že, ač tvou nohu zem,

tvé oko dálka jímá v okovy,

ty duchem dále můžeš proniknout

až tam, kde hoří hvězda nejdražší;

že tam si nový můžeš stvořit svět

myšlenky silou, která jako sup

proletnouc blankyt křídla rozmachem

prohlíží hvězdy, kde by usedla.

Slov tvojich plnou cítím útěchu

a s radostí zas hroužím zpitý zrak

v to hvězdné moře dál a dále, dál...

Jak vlní se ty světy nádherné!

Mně zdá se, že jest chvíle stvoření,

že hluchý prostor jimi naplněn

se stále šíří v sterých rozměrech,

že první světlo rozesýlá tmou

své životvorné, svaté paprsky,

tluk srdce světa že jde srdcem mým!

Ó rci mně, duchu, rci, nač v bezesných

jsem nocech bádal v slzách zoufalství,

zde zapřísahám tebe nebesy,

hvězd nádherou i země mlčením,

své duše mukami, Ó rci – jest Bůh?

Hleď do kola a sám si odpověz!

Ty Bohem nazveš onu příčinu,

jež vodí tato valná tělesa

po cestách určených, že s dráhy své

se nevymkne z nich ani nejmenší;

ty Bohem nazveš onen živný dech,

jenž rozdýchá luh v máje lahodu,

a oheň v révu, sladkost žene v klas;

ty Bohem nazveš dějin lidských van,

jenž temnem k světlu vodí národy,

jenž k obětem je velkým posvětí

dnes lásky kouzlem, zítra nadšením,

a pravdu máš. Jest zákon jediný,

v němž všichni žijem, jemuž poslušna

jest světloška, jež hravou pochodní

se v trávě míhá, jako bludice,

jež rozsápaná letí prostorem.

Kde zákon tento věčný původ vzal,

zda sebou trvá v stálém přerodu,

zda vysílen kdys světy zhroutí v pád,

jimž vévodil – toť ono tajemství,

jež darmo luští orel letem svým,

svou září hvězda, člověk myšlenkou.

Zde stojíš u brány, kde poutník mdlý,

v plášť bolesti svou hlavu zahalíš

a čekat budeš jitro v dlouhém snu,

jenž smrtí sluje. A jak vzbuzení,

zda kyne vstříc nám novým životem,

či zničení jest všeho údělem?

Hleď na hvězdu, jež tam se řítí v pád

a nachem jisker barví oblohu;

myslíš, že zhyne? Nemůž poznovu

zas v novém tvaru, v novém přechodu

žít stálý život?... Ono tajemství

zda rozluští smrt u bran věčnosti?

Ó neptej se! to poznáš v smrti sám!

To dosti měj, že není zničení,

ni smrti; vše jest přechod jediný,

vše v proudu jest, vše v stálém tvoření.

Smrt pouze plachý člověk vymyslil;

i z ní nám klíčí símě života,

ne jednotlivci – ale vesmíru!

A světa rej a ruch a dějiny,

a minulost i tuchy budoucna,

a snahy lidstva – má to vše svůj cíl?

Má – nemá... v světů velké divadlo,

v ten valný prostor, čím jest naše zem?

Smí v sboru duchů člověk promluvit?

Jak krůpěj zmizí země v ocean,

až její doba přijde... jiné zas

nastoupí její místo – věčný kruh,

jenž sebou sám se v sobě zavírá!

Ty duchu saháš slovem jediným

v snů pavučiny a juž trháš je...

Což není země středem vesmíra

a člověk všeho tvorstva korunou?

To druhé snad, leč první nikoli!

Věk pozdější tu pravdu nahlédne.

Kdys vstane muž, myšlenka věčnosti

se dotkne jeho čela, slovem svým

on zboří celé nebe soustavy,

zem strhne s trůnu, v služných planet kruh

ji vrhne chvějící se, serve nebe,

až uvolněné moře prostoru

se před člověka zrakem rozvlní

a řekne mu: Hle, jak jsi maličký!

Leč pojme-li on pravdu těchto slov,

pak duchem zvítězí a nad prostor

se vznese křídlem svojí myšlenky!

Ó v jaké taje vplítáš duši mou!

Já chvěju se a klekám před tebou,

a zase toužím duchem k obloze.

Svět netušený kypí v nitru mém,

já cítím pravdu tvojich výroků,

já děsím se – a jásám zároveň!

Ty spěcháš dál a nejistý můj krok

zas k novým divům hne se za tebou!

A dále šla jich cesta obtížná,

vždy výše ledných srázů k vrcholům,

kam ani kamzík nohou obratnou

se neodváží lovcem vyplašen,

kam orel, vzduchu král, když zabloudí

v té nekonečné děsné prostoře,

jak hnědý motýl zdá se těkati.

Vždy napřed Ahasver jak mlhy sloup,

jenž Israele v svatou zemi ved,

spěl přes propasti, jež se zavřely,

jak dotk se jich své řízy obrubou,

kol strmých stěn, jež zdály uklánět

své osněžené týmě před nimi,

přes tuhý sníh, kam stopy kroků jich

se nevtiskly, jak spěla oblaka

by větrem hnána nad ním vysoko,

neb supů tichý, majestátný let.

Slyš! zvolna vstává z hlubin temný hlas,

jak hrom by v skalách hledal ohlasu.

Zda utrhla se někde lavina

a rostouc v horu s hory valí se?

či v nočním tichu hlasem takovým

volají na se bezdné propasti?

Hle, každým krokem jich ten roste zvuk

vždy víc a víc jak vřava zmatená,

tisíci hlasů, jako hrom a bouř,

jak všecky trouby varhan tajemných

a obrovských rej tonů nejhlubších

by v jeden mocný akord spojily!

Teď ještě krok kol skály záhybu

a před nim hle, jaké divadlo!

Jak v řetěz hor by náhle hromný klín

vjel před věky, zde zeje srázná strž,

a do ní s výše z nedohledné tmy

se valným proudem valí vodopád

v tisíci sloupech, struhách, ručejích

na miliardy tříštěn krůpějí.

Po stranách trčí sloupy ledové

a v nejdivnějších, pestrých útvarech:

jak hroty, věže, brány, oblouky

tu pojí se, tam strmí po různu.

Přes hrany jejich hladší nad úběl

a bělejší a jemně průsvitné

se valí proud vždy silou rostoucí,

hřmí, duní, kypí, stříká, burácí!

Tu o vysoké rozbit skalisko

se dělí na dva valné ručeje,

tam o ledové tříštěn zábradlí

polívá deštěm démantových slz

skal útesy, až zase v jeden proud

pod nimi spojen s jekem zoufalým

se kácí v strž, jak vítěz jásaje!

A ve magickém světle měsíce

jenž bledna v šeru jitra pomalu,

jak noci duch se vznáší nad vodou,

se leskne každá krůpěj perlová

v tisíci jiskrách kmitných skákajíc,

až odlesk jich ve tance svorné hře

se chvěje jako duha mlhová

nad hlubinami, jak most čarovný

ku říši skřítků, rusálek a vil.

A v červáncích, jichž první záplavy

nad osněžené diademy hor

se zvedají jak studu jemný nach

na líčku nevěsty, plá každý hrot

a každá skála, každý ledný sloup

i každá vlna v růžném zákmitu.

A mocný huk ten noční tišinou

zní velebně a v stálém proudění

jak hymna světů, jako modlitba,

jak jásot přírody, ryk vítězství!

A mocněji a mocněj v dálku hřmí

tím hroznější, že hřmí jen sobě sám,

že nevšímá si kruhů orlových,

jenž táhnou nad ním nebem azurným,

ni zvěře plaché, která v hlubině,

kde v řečišti se rovném konejší,

svou žízeň hasí, hrůzou plachý zrak

výš zvedajíc k té věčné potopě,

jež bez hrází se valí se skalin.

Nad proudem tímto stáli poutníci

na strmé skále, která nejvyšší

nad bratry bílé hlavu pozvedla,

na kterou padal v sterých záhybech

plášť červánků jak purpur královský.

Pod nimi kypěl v bouři vodopád

a před nimi se troje řady hor

níž skláněly, až v dálce dlouhá pláň

k jich přiléhala patám květnatým,

jak zima s jarem v jednom polibku

by sloučily se. – Skráně ledovců

juž hořely jak velké pochodně,

vzduch svěží dýchal jitra lahodou

a v slavnou hudbu vodopádu zněl

hlas Ahasverův plný veleby.

Kříž složil s beder: jednu ruku svou

kol Spasitele hlavy ovinul,

a druhou napjav k proudům jásavým

na Božetěcha upřel vlídnou tvář,

a vážně mluvil hlasem proroka:

„Až sem určeno tebe provodit!

Hle, jitro juž svým zlatým polibkem

se dotýká čel bílých ledovců,

a vzduchu svěžím váním kyne mi,

bych navrátil se v mlhy věčné říš,

zkad vyvolal mne hlas tvé modlitby.

Ó synu země! pohleď do hlubin,

jak pod tebou se vlní katarakt!

Jej sterými chce darmo rameny

v jho poklidu a ticha spoutat mráz,

leč stálým tokem, stálým prouděním

on léčky jeho trhá, maří, rve,

své nesmrtelné síly povědom,

a přes ledy a skalin balvany

se valí dál svou písní jásavou

bez mezí, hrází, stále vítězný!

A byťby vázlo jeho proudění

ve mrazných nocí chladném objetí,

byť skály rvaly křišťálný mu háv,

byť v krůpěje ho tříštil osten jich:

přec v jeden tok on spojí vlny své,

a nad svých soků zlobou vítězný

si nad skráněmi v nebes azuru

z duh zářivých svůj stkává diadem!

A vodopád ten – to duch člověka!

On z hlubin jde, leč k světlu čelí jen

rván, ničen, potlačován, ubitý,

a stokrát proklán světa nevděkem

vždy vzmuží se, vždy v stálém proudění

se valí vpřed pln božské veleby!

Nad ním se nesou orli myšlenek,

a věky jako vyplašená zvěř

u jeho toků hasí žízeň svou;

a poutník, v labyrinthy jeho snů

jenž zbloudil, hnaný touhou po světle,

on slyší jeho spád a udiven

se ptá, a přece sobě nevěří,

až zdrcen v jeho triumfálný rej

se ponoří a šťasten zanikne

v hře jeho vln jak blabuň těkavá!

Ó nevěř nikdy, byť i pověra,

byť krátkozrakost, blud a slepota

jej chtěly jímat v mrzké okovy,

že podlehne! – on, jemuž svoboda

kdys matkou byla, otcem nadšení!

Co meče mocných jeho proudům jsou?

Co trůny králů jeho povzletu?

Co lsti a zloby jedovatá číš?

On změní ji na révu nadšení,

on krokem zdrtí zmije úkladů,

s jich jazykem hrát bude dvojklaným,

po nahých mečích půjde netknutý,

a o skaliska lichých předsudků

on neurazí svatých nohou svých.

On do my věků pošle orly své,

těm jedněm svěří světla pochodně,

by cestou před ním k slávě svítili;

meč pravdy druhým v spár dá vítězný,

by obětnice bohů falešných

v prach skáceli, na uprázdněný trůn

by sedl člověk, hoden koruny.

Ó věků clona padá přede mnou!

Můj zrak se šíří v dálnou budoucnost;

já vidím je, ty orly myšlenek,

jež geniemi nazve vděčný vnuk.

Hle, jeden z nich, syn tvého národa,

v žár hranice vrh svatý život svůj

a jako labuť jeho myšlenka

se vznesla výše světu žehnajíc!

A z jisker jeho žertvy nadšené

si zapalují druzí pochodně,

a divá bouře světem otřásá –

hle, lidský duch teď hřmí jak vodopád,

a světem letí jeho slávy zvěst!

Tam jiný zas v klín nehostinných vod

svou vypravuje loďku chatrnou,

a silou ducha v sítě myšlenek

jak motýla hoch nový chytá svět.

Ten vykazuje hvězdám dráhy jich,

ten srdcí lidských vstoupá propasti

a hledá v nich tu jiskru posvátnou.

jež rozžehnutá v plápol velebný

by v požáru svém obrodila svět.

A dál se vlní dějů oceán:

Duch lidský spoután, štván i mučený

jak Sysifus dál valí balvan svůj,

zas vazby trhá, trůny pokácí,

když mrtvo tělo, žije myšlenkou.

A byťby hory navalili naň,

on shází je, neb on jest svoboden!

Ó budoucnosti temná svatyně,

jak smrtí Krista chrámu opona

v dví roztrhla se, kéž i clona tvá

nám roztrhne se světla zrozením!

Juž vidím čas a není daleký,

kdy na oltáři věčné veleby

zas rozžhaví se zápal obětný,

zkad novým křtem duch bude posvěcen!

Zas najde člověk Boha v nitru svém!

Po dlouhé pouti, dlouhém bloudění

zasvitne jemu zory paprslek

ve vlastní duši láskou prohřáté!

Na jeden národ lidstvo spojí se

a jeho velikosti slavný hlas

tmou věků zazní jako vodopád!

Na zbodenou a zkrvácenou skráň

mu slávy duhu přitkne svoboda!

Tu jednou najde člověk v poli meč

a v duchu svém se zeptá udiven,

nač užíval kdys otec nástroj ten?

Pak najde kříž a hlavu šedivou

ukloní nad ním v tuše nejisté

a zašeptá si: ,Bůh teď žije v nás!‘

Ó chvíle toužená! pak cesta má

svůj najde cíl, ve strhaný můj zrak

smrt zadívá se lidstva svítáním!

Já zemru spokojen a smířen s vším,

neb jako slunce, jež teď nádherně

nad hor se zvedá tichou velebu,

na světa trůně sedne lidský duch,

tmy pominou a vládnout bude světlo!“

A domluvil. Než mohl v úžasu

kříž na svá bedra vložit Božetěch,

juž zmizel před ním v černé propasti

jak fantom snů, jak přelud mlhavý.

Ni stopy kol – dál hučel vodopád,

a jako velká, světlá myšlenka,

spěl v tichém letu orel k obloze.

A dlouho za ním zíral Božetěch,

až zmizel v modru – mlha klesla níž,

a nad ledovci v kráse nádherné

se mořem nebes slunce vznášelo!