KŘÍŽ HŘBITOVA.

Při slunce západu zřím od psacího stolu

tak rád v ten milý, tichý kraj horského dolu,

v tu němou nevystihlou dumu venkova...

Ó klid! jak by zde spočívala božská ruka

dštíc požehnání v táhlá pole, vonná luka,

v ten celý údol – i s tím lánem hřbitova.

Toť oddech můj, kdy v pokoji se zvolna šeří...

A duše má, jak dělnice, jež mzdu svou měří,

teď počítá, co z díla mého odbyto,

zda ušel jsem kus cesty v dráze nekonečné,

v té věkovité dráze k říši krásy věčné,

kde sídlíš ty, ó Umění, má záštito!

Zřím oknem... V údolí kol bují všechno jarem,

tam slunce západ polévá kraj rudým žárem,

krev zlatou lije v němou dumu venkova;

a duše má se touhou palnou k dílu nítí,

kdy zří, jak z pahorku tam naproti se třpytí

ta hvězda míru – kovový kříž hřbitova!