KŘÍŽ PÁNĚ.

V malé jizbě u stolečku sedím,

v pravo, v levo, kolem sebe hledím;

všude temno, povyhaslý zrak

zírá v hustý závoj, v šedý mrak.

Sladkou slzu a zas bolnou

dávám v obět dobrovolnou

svaté Boží Mateři;

stávají se věci divné,

obraz Matky-Panny živne – –

ubožák, kdo nevěří!

S duchem shaslé oči žasnou,

vidím nebes Paní krásnou,

velebně jde ke mně blíž;

Královna ta v rajské kráse

jako matka usmívá se,

podává mi svatý kříž.

Vidí oči moje vlahé

znamení to spásy blahé,

v duši vzrůstá sladký žas;

ruka má kříž k hrudi vine,

libost svou mi Marja kyne

a jak přišla, vyšla zas.

Opět temno všude kolem,

roznícený sladkým bolem

s křížem klesám v kolena;

pokorně se k zemi shýbám,

posvátný kříž vroucně líbám;

s kříže zář jde plamenná.

Se zápalem pořád větším

líbaje kříž – – dlouho klečím

pokorný já služebník;

za tu milost neskonalou

láskou ještě nedozralou

vroucně šeptám vřelý dík.

Dotkla se mne jemná ruka,

anděl tak mi v duši vnuká:

„Vstaň, a se mnou vol se hnout;

na cestu se vzduchem dáme,

blaze spolu vykonáme

na Golgotu svatou pouť!“

Anděl Páně orlem letí,

přestala se bázní chvěti

ruka v ruce anděla;

a jak blahá a jak mila,

podivná ta chůze byla

radostná a veselá.

Stanem u Jerusaléma;

ten své staré slávy nemá,

a již krokem pěšky jdem;

hruď se plní novým žasem

a já počnu zvučným hlasem

rozmlouvati s andělem:

„Kalvaria to má býti?

Vždyť tu vidím krásné kvítí,

kde dřív tvrdý kámen byl,

šedivá zde druhdy skála

vedle skály smutně stála,

a tu cestu poutník ctil.

Ctili známky Krve Páně

která tekla s Božské skráně,

pokorně se shýbali;

na kameny každou chvílí

kajicníci slzy lili,

každý kámen líbali.“

Průvodce můj, anděl svatý,

pochybnostmi mými jatý,

na chvílečku klidně stál;

na nejasná moje slova

nauka zní pro mne nová,

odpověď mi vážně dal:

„Horlivě napínej pozornost svou:

Kameny krvavé posud zde jsou;

tisíce poutníků za každý rok

slzami svlažují každý svůj krok;

ctívají v modlitbě roznícené

Kristovy šlepěje posvěcené.

Poutníků slzy, jež vycedili,

v pestré to kvítí se proměnily.

Stolisté růže tu oko tvé zří,

že to jich láska je, v nebi se ví;

útěšné violy na obzoru

rostou a voní zde za pokoru;

lilie bělostná pro všechen svět

značí zde andělské čistoty květ.

Záhony milostných konvalinek

vštípil zde nejeden nábožný rek.

Kdokoli Bolestnou Matku zde ctil,

slzičky Marie bohatě sil;

mučenky hlásají hříšníků žal,

pro který Spasitel milost jim dal.

A tak těch květinek každičký druh

znamená poutníků rozdílný kruh,

voný a pestrý všech květin ten háj

chválí a dobře zná nebeský ráj.

Na nebi blaží nás zázračný zjev,

kvítka ta zalévá Kristova krev.

Jediné krůpěje potřebí jen,

blažen by každý byl, na celý den.

O kéž by pěvců všech nadšený sbor

k pravdám těm obracel národa zor!“

Za řeči došli jsme na horu již,

kde se skví přesvatý Ježíšův kříž;

anděl mi ruce dal na ramena,

oba jsme poklekli na kolena.

Cítil jsem, čím nám jest nebeská vlast,

poznal jsem, věčná kde naše je slast.

Dlouho jsem v modlitbu pohroužen byl,

se světci u trůnu blaze jsem žil.

Anděl mne vonnou svou lilijí tknul,

a já se s blahého místečka hnul.

Pohlédnul jsem vzhůru v nebe,

obrátil zrak kolem sebe;

a hle, nové divné zjevy – –

odevšad k nám zněly zpěvy,

ze všech končin vlasti české

zaznívají písně hezké.

Drahá vlasti, nejen kroje,

pestry jsou i písně tvoje.

Bratří pěvci bez obtíže

sestoupli se v stínu kříže;

svatosvatý nástroj spásy

spojenými ctili hlasy.

Anděl všem nám vlídně kynul

a hned hlučný jásot minul;

tajili jsme v sobě dechy,

anděl mluvil slova těchy:

„Buď slaven Kristus, věčný Král,

on zde Vám spásu vyjednal;

buď chválen jediný Bůh náš

a vítán mi buď zástup Váš.

Vám heslem jest, to národ slyš,

jen samospasný Páně kříž;

v tom znamení se vítězí,

blah ten, kdo v bludu nevězí.

Kříž Kristův budiž předmětem

a věrným vůdcem pěvcům všem!

Zlý duch Vás ovšem nemá rád,

on počíná už nyní štvát,

Vy nástrah těch se nebojte,

v šik nezlomný se sestrojte.

V tom boji Pán Vám Mistrem buď,

jen láska ke všem plň Vám hruď.

Bůh posvětiž Vám cit a um

a tak se vraťte k domovům!“

Lilijí dotekl našich se retů,

k nebi se povznášel v zázračném letu.

Všickni my u kříže rádi jsme klekli,

hlasitě slib svůj jsme před Bohem řekli:

,Kriste, rač žehnati horlivou snahu,

ku slávě Boží a národu k blahu!(