KŘÍŽ V LESE. (II.)

Na balvaně v stínu lesa

kříž tu hrubý, nad ním stříška malá;

ruka, jež snad skály tesá,

spasitele obraz vytesala.

Nemůž býti církve chudší:

kolem buky – knězi věru prostí!

Zvony, jimiž stáda hlučí,

ty jen zvoní tady k pobožnosti.

Někdy také k větší slávě

kdesi v dálce zazní rána z pušky;

svěcená tu rosa v trávě,

také svíčky, svatojánské mušky.

Zřídka jenom v tyto strany

zbloudí zpěvák do haluzí stromů;

bouř tu hrává na varhany,

píšťaly a housle vítr k tomu.

Jediný se tady svátek

slaví za tu dlouhou dobu roční:

celá zima – velký pátek,

celé léto – hody velkonoční.

Divoké to bohoslužby,

po pohansku, v přirozeném slohu;

za to jenom prosté tužby

skromně odtud snášejí se k Bohu.

Někdy se tu chvíli staví

vousáč se sekerou na rameně;

někdy pytlák smekne s hlavy

a pak dále kráčí zamyšleně.

Pocestný tu někdy sedne,

vyndá chléb, a balvan jest mu stolem,

prosebně sem vozka vzhlédne,

na saních kdy srázně letí kolem.

Spočine tu v chládku kdosi,

snad i usne, je-li mše tu tichá;

nikdo však se nehonosí,

že tu z módy k bohu nudou vzdychá.

Starosvětská jest tu obec:

drsný hříšník mnohý se tu kaje,

ale žádný hladký sobec,

škody své co hříchy počítaje.

Kdo jen jistou mírou měří,

což by získal na nejistém nebi?

dlí tu jen, kdo v něco věří,

nikdy sytá duše bez potřeby.

Nevzplane tu prosté duši

bolné vědomosti záře jasná,

ani ji tu neporuší

posměvačná moudrosť cizopasná.

Nikdy zde v tom šerém skrytu

nepostojí pokrytcova noha;

zde jen pravdou svého citu

povždy člověk hledal svého boha.