Kříž v poli.

Na úhoru kamenitém,

kde se cesta s cestou sbíhá,

z plechu deštěm rezavého

Kristus k nebi ruce zdvíhá.

Polní kříž to obyčejný,

jak jich najdeš v kraji více,

a jak jich už opěvalo

zvučných veršů na tisíce.

Kolem v polích zbědovaný

lid se shýbá, v brázdu, v líhu,

jak v plantážích tabákových

smahlý, černý otrok jihu.

Bičů šleh a klení pusté

nesviští sic kolem skrání,

ale bídy přízrak je to,

jež je k práci popohání.

Když se vidmo její bledé

kol chuďasa plíží, míhá,

tu on kalné oko svoje

k plechovému kříži zdvihá.

A hned se mu čelo jasní

a rumění bledá líce –

neb ten, jenž tam v dřevě visí,

trpěl než on ještě více.

„Neumřel jsem proto jenom,“

Kristus jemu šepce v tichu,

„abych – bědný ubožáku –

duši tvou jen zbavil hříchu.“

„Ale také proto mrtvé

rámě mé na kříži pnělo,

abych objal spásou svojí

i to tvoje chudé tělo.“

„Nesesinal ret můj darmo,

jenž vám hlásal, že jste bratří,

že to, co dal Otec dobrý

všem vám stejně – stejně patří.“

„Již tě blízka říše moje,

o níž snil jsi od počátku,

ustaň již, o nebožáku,

slzou rosit bědnou chatku.“

„Již se s nebes k zemi sklání

říš ta, plna blaha, krásy –

doufej jen, a víra tvoje

již na zemi tebe spasí...“

Dál se vlní lidem smáhlým

v slunném jasu černá líha

a v úhoru kamenitém

Kristus k nebi ruce zdvíhá.