KŘÍŽ ZA VSÍ.

Zapadlo slunce... Západ ještě řeřaví a blýská,

všecko je modře zšeřeno...

Jsou louky v běli mlh – pode mnou leží víska,

a nevzpomenu na jméno...

Silnice chvátá k ní, na návsi lípy voní –

ve stráni šumí tmavý bor,

ze dvorů jasně zvoní kosy z pod jabloní

v radostný o žních rozhovor.

Na střechách doškových i divizna se tyčí,

a netřesk růže rozvíjí –

u nízkých plotů zahrádek je lopucha a mlíčí

pod trsy žlutých lilií.

A celá krajina má sladce měkké rysy,

z potoka táhne svěží chlad –

večerní hvězda v dálce nad pohořím visí,

a nechce se jí zapadat...

I mně se ještě nechce, nechce jíti zpátky,

třeba je stále chladněji –

snad uviděl bych státi hocha u zahrádky –

ale já půjdu později...

Až hloub se ještě zešeří, uslyším tiché štkání,

modlitbu jakous’ tesknící...

Pak vstanu potichu, po mezích přejdu strání

a půjdu spící vesnicí...

A za vsí až, kde chalup tlum se úží,

vybíhá cesta do polí –

uvidím černý kříž ve věnci z planých růží

a u srdce mne zabolí...