KŘÍŽ.

„Je slabosť to a zvyk jen lidí,

již líně hledí k osudu –

mne křižovat se neuvidí,

co živ tu s vámi pobudu.

Já s holou hlavou kolem Krista

a nešel s prstem na čele –:

Z vás mnohým krov se k rakvi chystá

a v blahu dlí má chalup čistá,

jak podušek když nastele!

Jen rozumu v to bodnout hrotem

a víry v prach se rozdrtí –

jak nic nebylo před životem,

tak prázdno je tu po smrti.

Či hodina vám byla štědrá

za modlení ta přemnohá?

Ať řeže mráz, ať pálí vedra,

v byt útulný se chytrý vedrá –

a blázen zmírá u Boha!“

A kolem stolu na soudruhy

pak sedlák Mudra hrdě shléd’ –

má mnohý juž tak život tuhý

a mnohý čítá řadu let;

leč po těch slovech každou tváři

jak mráz by s vichrem v koru svál,

přec nikdo neděl: Bídný lháři,

jenž od mladosti hlídá k stáří

krk vytylý a pak nic dál!

A nikdo neděl: Co pak hřeje

ty děti dnes i po roce,

když bída padla na veřeje

a hrouda země na otce.

A nikdo neděl: Co pak sílí

těch všechněch lidí dlaň i dech,

co slunce, stín má v pouť sta mílí

a proč, když konec přec se chýlí,

ten kříž se chvěje v lidských rtech?!

„Dlaň titěrná a zrak váš slepý,“

smích Mudrův rázem k slovu pad’,

„si nedochůdčat hračky lepí,

by svědomí v nich mohlo spát!

Ať jakýmkoliv je vám zjevem,

je hozený to křížem trám –

a před tím shnilým, prázdným dřevem,

byť tich’ i dech mi v boku levém,

já nesmekl a nesmekám! –“

Jak vstát chtěl každý naposledy,

dlaň na stůl padla po zvyku

a hrdý smích pad’ na sousedy

a Mudra chytil za kliku.

A v tichý kraj, kde spí i zvíře,

v noc měsíčnou, jak byla dnes,

teď lidským rtem a lidské víře

smích divoký se Mudrův nes? – –

Kde v tlumu skal se cesta tratí

a Mudra šel tu k domovu,

kříž veliký u větrem klátí

a on tu zůstal drze státi:

„Nuž tobě řku tu poznovu.“

A chytil kříž svou silnou dlaní

a nocí šel jen lomu sten.

„Což u věčném’s tam Kriste spaní?

Já k životu tě budím jen –!...“

A shora pád a výkřik zdola:

a Mudra mrtev k zemi kles’,

a k jeho hlavě rozražené,

teď nepokryté, obnažené,

ten velký kříže padl tes.