Kříž.

U hřbitovní zdi, keřem pozakrytý,

jsem uviděl kdys v trávě sešlý kříž:

se hlavy Krista věnec z trnů svitý

spad dávno na zem, v ráně boku skrýš

si vyhlíd’ pavouk, lupič krvavý,

a tělo jeho potah’ pavučinou.

V dlaň protknutou a ve tvář jeho sinou

keř listy házel, jenž stál u hlavy.

Ten kříž jsem znal. Dřív ve hřbitovním chrámě

byl u oltáře v slávě zavěšen,

lid zbožný líbal zkrvavené rámě

a vesské dívky večer den co den

mu věnce kladly na zraněné čelo,

a množství před ním na kolenou dlelo,

sta písní slýchal, jež mu pělo k slávě,

sta vzdechů, proseb, vídal štěstí, žal,

a kadidla dým stoupal k jeho hlavě,

jenž při mši velké od oltáře vál.

Však sestárnul, a ruka malířova

dát nemohla mu mládí umělé,

lid žert si tropil z líce Ježíšova,

neb červ mu vrtal vrásky na čele.

„Pryč s křížem!“ moudře otci obce děli,

když rokovali o tom v poradě –

a v chrámě brzy na to o neděli

kříž nový visel v pestré parádě.

Lid musí vždy a všude kohos míti,

jenž plní vždy ho hrůzou posvátnou,

by moh’ se modlit, vzývat ho a ctíti

a duši jemu otevírat svou.

Tys, Kriste, sestárl, a ruka umná

nového boha dala ve chrám náš,

kol něho pocta teď se vznáší šumná,

a ty v exilu smutném dokonáš...

Však jako ty, též sestárne bůh nový,

a jako tvůj, tak jeho přijde den –

jej jiným nahradí, a mezi rovy

on tiše dotlí – lidstvem zavržen...