KŘIŽÁK.

Tak vyjel jsem v svět neznámý,

v svém nitru touhu dobývání;

na prsou kříž jsem rudý připevnil,

zem svatou vyprostit chci v mužném klání.

Můj pancíř rytířský je pevný dost,

zkad krzno sněhobílé pyšně vlaje;

v dál mhavou radostně já řítím se,

vnitř čistým ohněm plápolaje...

Už dlouho bloudím kříže bojovník,

na zemi svatou srdce zapomíná;

s cest sjel jsem okouzlený do bludišť,

žár touhy zbytečná jak lampa uhasíná.

Můj pancíř spadl kdesi uvolněn,

mé krzno prachem temně sesivělo;

jen časem vzpomínka mi zašlehne

a v studu skláním zahanbené čelo.

Bez lauru vítězství se navrátit

v hrad nesmím Otce svého převznešený,

jen v čistém krznu k němu přístup je,

v němž vyjel jsem kdys obrozený.

V boj divoký chci neunavný hřmít,

své zbraně skřížit s všemi nepřáteli,

své tělo střelám terčem vystavit,

by rány v tisících se otevřely.

V tom ran svých krve zdroji bolestném

své krzno zbarvím v nach a do purpuru,

bych vrátit směl se, rytíř počestný,

a odměnu vzít prostřed tvojich kůrů.