KŘIŽÁK. (I.)

Nad Rýnem hrad jak pyšný rytíř stojí

a slunce v jasném, paprskovém zdroji

střech vydutých povznáší přílbici,

nad jejíž klenbou jako plameny

a jako oblohou povětroň letící

prapory vlají vzduchu křišťálem,

že zdá se, jak by svými rameny

přilákat všecku radosť světa chtěly

a setřásti ji v nitro nachem stmělé

zlacených řeckých pohárů,

jichž obsah, zářící jak démantová rosa,

teď ke rtům pozvedá hostiny ku zdaru

velmocný vladař, Bedřich Barbarossa.

Již záhy ocel zbraní zazvoní,

až davy věřících do Malé Asie

potáhnou pyšně, již hlav neskloní

únavou boje. Proto v rozloučení

ať víno lakotně svých kouzel nekryje,

ať skytá štěstí vše, co nadšení a snění,

co báje vypráví, že šťastných údělem.

Chce Bedřich blažen být: ať rohem milosti

příroda svého pána pohostí.

Tak Bedřich hodoval. Leč v síni vedle

opojen vířivého plesu ozvěnou,

muž mladý, jiskrooký, rostlý jako jedle,

slasť požíval, jež vřela ve rtících

děvčete rusých vlásků, s tváří ruměnnou.

S ní šťastnějším byl než ta hrabata,

šťastnější nežli preláti a mniši,

hladící u stolů si bříška kulatá,

šťastnějším všech, kdož pod nebesy dýší,

a děkují té chvíli, v níž se narodili. –

Vzácnými požitky se stoly znovu kryly,

Bedřichu z oka plameny juž skáčí

a umdlená mu hlava k prsoum poklesá.

V tom skvoucí opona jak vlny v odlivu

ku břehu stěny v záhybech se stáčí

a za ní Bedřich zří v žasnoucím obdivu,

jak rusalka se k miláčkovi chýlí,

jak šťastna chvěje se, radostí zaplesá,

když hubinku jí klade v drobný ret

jak vlašťovice pokrm ptáčeti.

V tom objetí zřel vladař štěstí svět,

v němž rozkoš lásky dlí jak rosa v poupěti.

Juž Bedřich s hosty svými číší nezápolí,

jen snaží se, by nikdo nepoznal,

že pro rusalku v prsou plamen se mu vzňal.

Zřel, jak muž mladý ruce s prosbou spíná,

by směl se ještě s rtíků napit blaha,

a zřel, jak dívka s usměvavým hledem

hlavinku rozložila na svém hochu snědém,

jenž tiše mluvil o své domovině:

„Má vlasť je chudička, a přece plna štěstí;

jak vodní víla koupává se v moři,

oceán, ženich vzácný, věčně se jí koří

a vroucně objímá ji, líbá vnadné tělo.

Jí hlavu nevěnčí trofejem lesy,

jí v kadeř slunce záře nerozvěsí,

hněvivě nad ní letí obloha –

bič věčných dešťů snáší ubohá!

Zoufáním nesnížila přece nikdy sebe

a hrdě v zachmuřené vztyčuje se nebe,

s náručí otevřenou čekává,

kdy přiblíží se loď k ní prchavá,

a jásá, zachrání-li plavce v bludném scestí – –

tak vlasť má chudička, a přece plna štěstí!

Já často opouštěl ty skandinávské břehy

a s lodí bystrou, švarnou sestřicí

jsem letěl přes pěnivé moře sněhy –

ba často po vlasti sám v dáli tesknící

jsem nevěděl, kam štván jsem vichřicí.

Tak bloudiv zemí, vodou, posléz v tyto kraje

jsem přišel, kde mne více s blesky neštvou hromy,

kde v bytosti tvé slunko zasvitlo mi,

kde žití strasť mi tebou skončena je.

Kéž o mém blahu větřík vlasti zašelestí –

nad synem chudičká máť plna bude štěstí!“

Sklonilo děvče hlavu v rozechvění,

ret muže vybavil ji ze sladkého snění

a ret jí šeptal blaha slova vřelá,

by o své mu tu vlasti vyprávěla:

„Oj, v žití věru nepotká

s úsměvem svět chudého sirotka.

Tak se mnou dálo se. Mne lidé cizí

z útroby vlasti vyrvali a nesli

v neznámý kraj, kde v srdcích soucit mizí,

kde za přímluvu nemilosť se sklízí,

kde často marnou prosbou ruce klesly.

Zde vzpomínala jsem a volně pak se krásti

z mých očí směla slza, zasvěcená vlasti.

Ó kéž jsem zas v té zemi, kde je tolik písní,

kde nápěv bzučí včelka v květu zlaté třísni

a hvozd jí přizvukuje, šumivě se sklání,

kde všecko, všecko melodií plyne

a každý strom je notou písně jiné,

kde větřík pohybuje trávou v stráni,

jakoby probíral se strunou zvučící –

kde i to ptáče vzduchem letící

vesluje křídly v taktu melodie.

Ó kéž nás anděl snese pod ty české střechy,

kde tak se blaženě a spokojeně žije.

Má vlasť by vítala tě plna sladké těchy

a náruč pohostinství švarně rozpjala by,

neb volá každého, kdo opuštěn a slabý.

Jak chvěji se juž v pomyšlení blahém,

že vyplní se vroucí moje snahy,

že v náruč povedeš mne vlasti, hochu drahý!“

V posledním náhle slov těch tónu

s bílého stolu číše řítí se.

To pohár Bedřichův, jejž v rozechvění

z pohledu na štěstí dvou lidí

se stolu povalil. A vše to hosté vidí –

leč v jejich hlavě v bujném snění

svět jediný jen vínem víří.

Vášnivě Bedřichu se hněvem prsa šíří:

což nejsou otroky juž bohatýři,

což bůh mne ku výsměchu stvořil pánem,

bych neměl, kdo by pohár opět zved?

Chce volat sluhy – ďábelským v tom plánem

myšlenka rudou jeho hlavou skočí,

a divým žárem sivé planou oči:

jak dávno umyslil, ku svému rozmaru

že dívku musí mít; však vínem v poháru

otráven její milán tiše zhyne!...

A zvedl chvějící se rukou z podlahy

číš svrženou a v nitro vložil duši

cyperským vínem a v mok neblahý

v tom jedu přilil, aniž kdo co tuší.

Hle! zvedá oponu a ptáčky z hnízda plaší:

uleknut muž i děvče rozchvělé

k vladaři pohlížejí nesměle.

Ó jaký div! sám ke rtu číš jim snáší

a k nejšťastnějším lidem je teď řadí –

ó jaká slasť! ni ve snách mládí

jim zlatem nekreslilo štěstí v této chvíli.

„Slyš!“ mluví pán: „Za věrnosť tvou a píli

se vladař tvůj dnes k tobě, muži, chýlí

a vděčně, významně tě odmění.

Tak sluhy vzácnou ctnosť hle, císař slaví:

zde pohár viz a na mé připij zdraví!“

Pít podal odsouzenému a řekl tiše:

„Z té nikomu však píti nedej číše!“

By nezřel díla svého, šel v kruh hodovníků

a děsný okamžik tam čekal při kvasu.

Slyš! výkřik jako smrti v zápasu,

pak jakby lidské kleslo k zemi tělo.

„Již mrtev!“ Bedřich v duchu jásá;

„již odstraněna hráz a věčně moje

jsou oné dívky vděkuplné zdroje,

v nichž ve vrcholu žen všech kypí krása.“

Leč posud zvuk těch děsných vzlyků

se ozývá i výkřik šílený...

Odhodil Bedřich číši, stáhl clony lem –

hle, mladý muž tu v pláči zoufalém

jak volá kletbu, ve chvíli pak příští

k mrtvole dívky klesá krve v tratolišti...

A marně Bedřich couvá, děsný hled

se vryl mu v obličej, jenž hrůzou zbled,

a marně skrývá zrak – ten obraz v oku

zří v živých barvách duše ve hluboku.

Shled zoufalý muž svého vladaře,

pohledem ztupělým zří jemu do tváře,

pak za šat jeho zlatý, nádherný

jej uchopil a vlekl k mladé ženě:

„Jak měl jsem dotknouti se dříve číše

než sladká milenčina ústa?

já vroucí lásky hlas poslechl tiše

a nedbal zákazu, jejž dobře znáš.

Já plesal s ní, že vděčností se chýlí

dnes vladař ke mně, za věrnosť a píli,

že za poctivou snahu, smýšlení

se ubožáku takto odmění!

A ona pila ... Já pak znovu

ji pobídl ve sladkém, vroucím slovu,

by zase zvedla číš tu v lásky zdar

a já byl šťasten, radoval se vřele,

že obětovat smím jí dnešní štěstí celé.

Tak soudil osud. Avšak nebe slyší

a krutě potrestá tvůj skutek zrádný –

a milosť dá-li pro císařskou zdobu,

pak zbudu já, jenž strhnu k soudu tě a hrobu!“

Hle panstvo vybouřeno slov těch vřavou

od stolů povstalo a k pánu chvátá:

on chvěje se, a pomstou řeč mu vřela:

„Chopte se vraha, veďte do vězení!

Hle dívku otrávil, že ohněm lásky mřela

k vladaři svému – a teď ruka smělá

žoldnéře toho mne chce vražditi;

ať žernov obtěžká mu vzdornou jeho šíji,

ať v Rýn je uvržen, by slunce zářiti

juž nemusilo na tu lidskou zmiji!“

Chtěl odsouzený brániti se soudu,

chtěl bezectnou lež kletbou přivítati,

leč zmírá hlas a pružnosť mizí oudů;

hled vytřeštěn a mdloba tělo chvátí

a ještě rukou osudu se brání,

než klesne na zem s rozžhavenou skrání.