KŘIŽÁK. (II.)

Jak bouřného snu v hrůzyplné říši

znít otrockých okovů chřestot slyší

i katanů divoké, řvavé hlasy,

ba zdá se mu, že oko zří ty běsy,

že samé pouto kol a žalář, žádné spásy –

v tom procitl – sen před oči se věsí!...

K výklenku přistoup’; dole vlny Rýnu

slyš, bouřně spílají a dmou se, hněvem ječí,

jak soudily by výrok Bedřichův svou řečí,

jakoby vřely pomstou ve svém klínu...

Ty vlny zítra pohřbiti jej měly –

ty vlny laškovné, jimž oddal život celý.

Tak dlouho přemýšlel a v slzném zdroji

posvětil památku ubohé dívky svojí.

V tom kroky uslyšel – to klíčník vzhůru leze,

otvírá, vstupuje a vede sebou kněze,

jejž milostivě vladař k odsouzenci sýlá,

by k smrti svatá řeč jej posilnila.

„Chceš k spáse duše kněze?“ „Chci; však dříve

to pouto odejměte, abych volnou paží

směl odpuštění Boha milostivé

vyprosit sobě, po němž duch můj baží.“

Jak tělo spráchnivělé pouta opadala;

kněz dává útěchu a o životě hlásá,

jenž bude po smrti, v němž svoboda a spása.

Pak odešel. – Hle, vězeň směje se a jásá:

„Buď blahořečen božího krok sluhy,

jenž štěstí přinesl, sňav tělu okov tuhý,

buď blahořečen, svobodu že zase

bezděky přinesl, v níž život zakládá se,

v níž myšlenka se rovnat Bohu vzniká:

mít pro nešťastné slzu, pomstu pro bídníka!“...

V štěrbinu stoupil, k výklenku se chýlí –

skok úžasný – – juž zmizel ve vln spíli...

Ty dmou se, jakby o kořisť se rvaly.

Hle! z křišťálného hrobu pozvedá se hlava,

dvě ruce svalnaté veslují k šťastné spáse –

zachráněn vězeň! dále vlna běží

a plavce unáší květnému ku pobřeží,

kde tiše lunná záře mihotá se.

Juž slunce vystoupilo z mlhy ranní.

Hled Bedřich mne si a pot stírá v skráni;

v snu rozčeřené viděl Rýnu vlny,

jak ždají kořisť, kypí, dmou se, zuří

jak odsouzenec vlečen hradu na cimbuří,

jak uzřel vodstvo, hrob svůj hrůzyplný,

jak žernovem mu hrdlo obtěžkali –

jak dolů se strmé se kácí skály.

A sotva vzpamatoval se, juž z vězení

tu byli strážcové úzkostí sklíčení;

ba štěstí největší v jich bylo žití,

že Bedřich nepoznal v rozhodné chvíli,

co lhali mu, by zlosť v něm nevzbudili:

že zhynul souzený dnes v Rýnu vlnobití.

Pokynul vlídně, že je spokojen.

„Juž konec!“ Bedřich dí, „však škoda jen,

že osud vzal mi vděk té dívky slastiplný

a že ho za to pomstou rozechvěn

nemohu také hodit v rozčeřené vlny!“

Půvabným úsměvem se luna skvěje

a každý paprsk její spanilý

v hruď uprchlíku kane, naději v něm hřeje,

vždyť Šumavy bezpečné asyly

juž před ním útulně se k nebi klenou,

a splétají se v náruč otevřenou,

že uvítáním šumí prales převeliký.

Juž z lesů vůkol vyskočilo ráno,

když ubíral se českou, požehnanou půdou,

kde štědrou přírodou měl o klid postaráno;

teď trysklo slunce září zlatorudou

a lesu, oponou jenž uprchlíka chrání,

svou září přeskvostné připjalo lemování.