KŘIŽÁK. (III.)

Jak horské přívaly, kdy v moře protrhly se,

kdy nivy rozkvetlé i lesy zaplaví,

tak proudy mohutné křesťanské výpravy

se řítí v boj, v němž kříž se oslaví.

Juž slavné vítězství nad Ikoniem měli;

teď do Tauru! zde pomstít všecky vraždy,

zde povznést kříže svatou velebu,

toť heslem všech: sem život nese každý,

by koupil Turků smrť – nuž boj ať plane, víří,

dnes prostí žoldnéři jsou pyšní bohatýři.

Vše připraveno: kopí, svižné luky

a meče ostřené se v hustý prales kupí.

Nuž ku předu! Jak ostražití supi

již Němců po horách se ženou pluky,

za nimi ostatní jsou hrdém na pochodu

i Češi s knížetem Děpoldem letí v boj.

Hle Bedřich! Jako měsíc nad hvězdami

se vznáší v popředí, však v tváři nepokoj

mu vráskou jeví se a zrakem prokmitá:

juž nedočkav, kdy Turka mečem uvítá.

Kraj mizí před zrakem a vystupuje příští:

tu sráznou pod skalou se řeka vlnou blýští,

povrchem klidna jsouc, hrob skrývá v hlubině.

„Aj, Kalikadnus!“ Bedřich náhle jásá;

„tam za ním nová zem, náš cíl i spása!“

Juž letí k předu, jak myšlenky v hlavě,

jak vichřice, s níž zápasit se člověk neodváží;

a za ním druzí; on však hravě

juž vlny zvonivé podkovou koně sráží

a v cestě nebezpečné hříčku vidí prostou.

Však vlny stoupají, až k hlavě koně rostou;

pobídl oře: jako dítko mořské pěny

ten v před se žene, schvácen, uřícený.

Hle polovic juž překonáno dráhy,

juž kynou radostně pobřežní, květné svahy –

však pojednou ni z místa nevykročí

kůň bojovný a marně Bedřich sténá

a marně uzdu tiskne, škube jí a točí:

oř vzpíná se, že lávou zuří pěna,

že jako v bouři letní křižují se vlny.

Zoufale Bedřich kolem ohlíží se –

však jako náhrobek hor skály strmí lysé

a pust je obzor hrůzyplný.

Jak polnice, když víří války v hluku,

pomoci dovolává svých se Bedřich pluků.

„Ha, zemřeš!...“ vzkřikly vlny. Císař žasnoucí

pohledí v hlubinu – hle z vodstva děsné vřavy

dvé očí sálá a hle, obrys lidské hlavy...

„Ha, zemřeš!...“ z vody zní. Což mrtvý z hrobu vstane?

znáť Bedřich zrak, jenž z očních důlků plane,

a hlavu, vlasy kadeřavé, rudé.

Což v Rýně utopen by v Kalikadnu

on povstal zase? Marně hledá v kříži

ochranu před démonem. – „Zemřeš vln těch v spíli,

já koně svírám, jenž tě ke dnu hříží;

v hrob schvátil jsi mi děvče milené,

a proto na tě pomsta má se blíží –

já svírám koně, jenž tě ke dnu vhříží!...“

A pokraj hrobu rozzuřená pěna kreslí,

jak v bouři letní křižují se vlny...

„Pomozte!“ výkřik zazněl hrůzyplný,

„pryč démone – jsem císař...“ Nohy koně klesly,

a v hloubi zmizel kůň i s křížem jezdec.

„Jen k předu přes vlny!“ vůdcové křižáků

volají nadšeně; „na druhém břehu sláva

a císař bohatýr nás jistě očekává!“

Tam podál nich juž jásá křižák v českém kroji:

„Já šťasten dostál sladké povinnosti svojí –

smrť velikému přines bídáku,

jenž znectil kříž, jej vztýčiv ve znaku!“...