KŘIŽÁK.

Tu středu po Václavu knížeti,

dědici svatém naší milé země,

hlas andělský mi bylo slyšeti,

a velké světlo náhle vzešlo ve mně.

Já bez meškání, bratře, na kůň vsed’,

na cestu po tvých stopách dal se cvalem.

A ejhle, dáno bylo uvidět

mým očím svaté město Jerusalem.

Tam spatřil jsem tě. Třímal's korouhev

nad rozraženým šikem moslemína.

Jak samo slunce planul svatý hněv

na tváři tvé, na tváři cherubína.

I já svou ránu dal. A náhle zřím,

ty nasloucháš ve vřavě lité seče.

Já rdím se, chvěji blahem velikým:

řeč milou otcova jsi poznal meče.

Leč dřív, než odevzdám ti, milený,

štít otcův čistý, matky požehnání,

poklonu nízkou sestry Pavlíny

a od čeládky naší blahopřání,

vím dobře, bratře můj, na těchto zdech

nejeden tuhý zápas podstoupíme,

nejednou na Golgathy vrcholech

v tvář strašné smrti tváří pohledíme,

a nejednou na lebi proradných

náš palaš rozjaří se dobrou ranou,

než stanem, boží město, u bran tvých,

než políbíme půdu požehnanou,

než milionem sluncí blýskne kříž

nad rozvaleným zdivem bastionu, –

než obejmout a požehnat mne smíš

tam, bratře nejmilejší, na Sionu!