KŘIŽÁK.

Za zimy, kdy táh severák

a hradem skuče zpíval,

pil rytíř, až měl sklený zrak

a tím se v prázdno díval.

A bludné myšlenky mu šly

tou těžkou hlavou jeho...

Na život myslil, na čas zlý

a marnost světa všeho.

Co dělat? Kupcům zboží brát

jak v starém lepším času?

Pan císař tu a vezme hrad

a duše letí k ďasu!

A pře své s mečem v pěsti vést,

už také nelze více –

pan císař má přec tvrdší pěst

a staví šibenice...

Noc přešla, den se v mlhách chvěl,

pan rytíř pozdě procit,

mdlo v očích, v hlavě šero měl

a v duši žluči pocit.

Jak ďáblův chodil tovaryš,

tu hrad byl tich jak pěna

a kde kdo byl, ten hledal skrýš,

i čeleď, děti, žena.

On v zimní kraj zří, na lesy,

vše leží mrtvě, hluše,

on stokrát denně řekne si:

čas, hledat spásy duše.

Den za dnem v mlhách kamsi táh,

žádný mu klidu nedal,

večer co večer k číši sáh

a pokoje v ní hledal...

Sníh roztál. Zima přestala,

stráň plna kvítí byla,

po modrém nebi plovala

oblaka zářná bílá.

Plovala v dálku v cizí svět –

zahleděl se k nim chvíli,

a náhle chtělo se mu jet

k jakémukoli cíli.

Tu posly s nahým mečem slal

pan císař celou zemí,

rytíře, pány k sobě zval

se všemi čeleděmi,

by táhli s Krista praporem

v daleké konce světa

a očistili svatou zem

od šelmy Mahometa. –

Pan rytíř vydych. Na plášť kříž,

meč brousit, čistit zbroji –

A jede radostně z hradu již

za spásou duše svojí...